Domů Nahoru

 

Vlasta Bakalová: Koně mého otce

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

Smrt je mrcha

 

Když odchází básník

kapačka slzí

- Jdi do hajzlu -

flákne Smrt po plešaté hlavě

Ještě jednou vydrápat se

na záda básně

ve zmuchlaném pyžamu

Modlím se k tobě

Charlesi

Za oknem dítě

na oblohu pouští

balónek Slunce

 

* * *

 

Ještě jednou vydrápat se na záda básně ...

Tak, jako se vítr stává zjevným na stéblech trávy či na vlnách hladiny rybníka, tak se život Vlasty Bakalové projevuje ve verších. Sbírka „Koně mého otce“ představuje více, než přiznání se k poezii. Je to poezie jako přiznání. Mizí v ní hranice mezi životem, tak, jak probíhá den po dni, a psanou lyrikou („když sklidil pole brambor / přinesl báseň“). Pro Vlastu je příznačné, že ve verších píše i dopisy, z nichž jeden je do sbírky zařazen pod názvem „Dopis Kateřině“. Za dlouhé roky si vypěstovala cit pro sdělení po oněch tajuplných řádcích, jimiž se vyznačují básně.

Existuje poetika, kterou se čtenář prodírá s maximální soustředěností, a přesto zachytí jen nepatrný zlomek smyslu. Vlastina lyrika je přístupná i čtenáři, který se s poezií často nesetkává. Některá z těchto dílek jsou zveřejněna na serveru www.pismak.cz a sklízejí tam nadšený ohlas. To proto, že jsou hluboce lidská, citlivá a průzračná. Nepřehánějí, ale dávají prostor naději – i skrze smutek. Vlasta je skvělá vypravěčka a postupným kladením obrazů doprovází čtenáře k rozuzlení, přijetí i obtížné situace, nahlédne ji z té světlejší stránky. Setkání s lidmi chápe jako příležitost navštívení, ba zvěstování. Příznačný je pro ni postoj nádražáka, který ji zastihl v okamžiku hluboké beznaděje na karlovarském nočním nádraží: „Ale hovno / za chvíli / ještě ti jede vlak.“ („Ježíšek“)

Básně v této knize nepředkládají svá sdělení ve zbytečně zašifrované podobě. Dotýkají se ticha bílého papíru lehkými tahy a ani v metaforách neprovádějí čtenáře složitými zákrutami smyslů a myšlenek („Ohře se valila/ ... / v japonském účesu / urvanou větev“; „lopatou jazyka patro nahazuješ.“) Básnířka má cit jak pro přítomný okamžik zrodu básně, jedinečnou situaci někde „na konečný čtyřiadvacítky“ („Vystoupila z tramvaje a napsala báseň“) tak i schopnost dovést čtenáře do středu své vzpomínky, zpřítomnit ji s intenzitou konkrétního motivu („až dnes / když se otec prochází / v oblačném sadu jabloní / až dnes / vedu s ním rozhovory / o jeho stromech“). Pravdivý prožitek je tu základním vkladem, na literátské spekulace prostoru nezbývá.

Vlasta Bakalová je Židovka. Narodila se ve Veltrusích na statku svého otce. „Po něm lnu / až modře / k poezii / k Životu / k zemi“, píše mi v jednom ze svých dopisů. V roce 1952 jí otce zavřeli a ostatní vystěhovali do pohraničí. Otec ční vskutku jako velkolepá postava celé sbírky. Čtenáři se po několika prvních stránkách této knihy stává důvěrně známým. Je oporou, pevným člověkem, který nad svojí moudrostí neztrácí příliš mnoho slov, mužem, který ve zlomové chvíli svého života i národa „sepjal ruce / podobné kořenům velmi starých stromů / a při té podivné modlitbě / mlčel.“. On je tím, kdo v sobě dokáže skloubit pokoru i hrdost hospodáře, který pečuje o „sad broskvoní“ a staví před dveře své „třináctky“ plné hlíny. A je to i člověk, který miluje druhého neokázale a jakoby mimochodem, tím, jak „nějak se dělá láska / ... / ...těma velkýma rukama / plnýma mozolů“. „Již se nedokázal / modlit / a s Bohem / vedl spor“, svědčí o něm dcera, která jednou na moje dotěrné vyptávání zareagovala slovy: „Náš Bůh je krutý“.

Z veršů Vlasty lze vyčíst i otázku, kde je Žid doma. V každém Židovi jako by byla přítomná i „nešťastná teta Marie / ... / stále přichystaná / na svůj transport.“ Snad proto se tu ohlašuje Svoboda (psaná autorkou důsledně s velkým S) ve spojení s pevným vztahem k půdě. Ale zároveň i s přijetím možnosti být z ní kdykoliv odvolán. Jsou to dvě strany téže karty. Svoboda tkví ve stání „po paty v zemi“. „Děti moje“, zvolal její otec v pláči, když jej odváděla státní bezpečnost. Tedy spíše ve svobodně přijaté odpovědnosti za potomky i za hroudu, než v pouhé nezávislosti, spíše v modré barvě oblohy než v pestrosti povrchních prožitků se projevuje autorčina představa volnosti. Nejde však o adoraci „jistoty pravidelné stolice“, ukotvení v půdě není nějakou maloměšťáckou pohodlností, ale základem, který je třeba denně trpělivě probojovávat v úzkostech lidského bytí.

Životní těžkosti dovedly Vlastu Bakalovou k hlubokému porozumění osamělým a trpícím. Proto když píše „klukovi s očima mořeplavce“ o „samotě v samotce těla“, poznávám současně i ji samotnou. V básni „Valentýn“ se jí zmocňuje ukrutná touha nebýt už „prokletá / ... samotou“, touha, která ji žene až na pokraj skoku do Ohře. Ale i z této krajnosti těží novou víru v život. Už jako dítě věděla, že k zúrodňování pole slouží hnůj, k zúrodňování člověka kniha. Naučil ji tomu její otec. A tak nachází oporu ve slově psaném i čteném. Zve do své samoty básníky minulé i současné, Máchu, Kafku, Bukowského, Ortena, Blatného, blíže neurčeného Anděla, Bolešku (básnířku Kateřinu Bolechovou) a další a další. Modlí se k nim, stejně jako se modlila ke svému otci „Živému“ (v originále psáno opět s velkým písmenem).

Vlasta si uchovala v nitru schopnost se radovat s mladistvou bezstarostností. Není pro ni obtížné obracet se pro inspiraci do útlého věku. Dočteme se o domě z dětství, o „kuchyni nad hostincem přísně bílé“, v níž „celý rok padá / červený sníh“. Jako rozpustilá tanečnice se vyjadřuje v „Básni o řece leknínů“, která je plná rozverných gest a překypuje smíchem. „Asi jsme oba / šílení / a odjinud“, volá na Krchovského a vzápětí častuje Řezníčka v gondole výkřikem: „Seš nesmrtelnej / vole!“. Jistě měla na sobě „modrý džíny / jako strop v synagoze“ a šla se pak toulat „večerní Prahou“. Kdo by tenhle svěží a spontánní proud přehlédl, neodnesl by si z knihy ten pravý užitek.

Ač postavou útlá, má tahle žena v sobě spoustu energie. A vše u ní vyvěrá z postoje k životu. Vidím ji před sebou na jednom z básnických srazů Skupiny XXVI v Příchovicích. Sedí ve farní kuchyni a bdí s posledním zapomenutým poetou, dokud i on nejde spát. A zůstává tu až do chvíle, kdy se u ještě teplých kamen objevuje první nedospalec. Za okny už mrazivě svítá. Ti dva si spolu uvaří první ranní kávu a mohou hned navázat nový rozhovor. Život a jeho sdílení s druhými je pro tuto básnířku nejvyšší vírou, nejvýsostnější poezií. Nedívá se daleko před sebe. Ví, že není důležité plánovat, nanejvýš „ještě jednou vydrápat se / na záda básně“.

Roman Szpuk

 

 

Brožovaná kniha s ilustracemi Romana Szpuka má rozsah 72 stran.

Vyšlo v březnu 2011

Cena 69,- Kč