Domů Nahoru

 

Tomáš Pektor: Ony

 

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

Den v polovic

 

Den v polovic

zlom silou lvic

poledne půstu pro slepé

 

jen rub a líc

zní koncert lžic

víc nic

 

sic srdce dotepe

 

chraplavý hlas

zhas

má kabát z chvilek

 

ostudně skrytých za živé

 

zas

paty sraz

ať z hrdla trylek

 

zrcadlo ticha poplive

 

* * *

 

Stal jsem se básníkem proto, abych hledal, co nikdy nenajdu.

Jako ten chlápek, který usnul v čekárně na věčnost.

Práce v oblasti poetické, zejména u káry s takzvaným vázaným veršem, bývala vždy doménou povah spíše dobrodružných, tlačených odnikud nikam silami těžko uchopitelnými. Ti, kteří si tuto cestu kdysi dávno zvolili, dostávají, neztratí-li zbytky zdravého rozumu na jednom z mnohých bizarních horizontů milovaného univerza, možnost zasahovat do samé podstaty struktury energetického komunikačního kanálu lidstva stroze zvaného řeč. Je až úsměvné, že patrně paranoidní (ne)mocní našeho světa, museli doposud vždy ponechat zcela odkryté toto pomyslné kormidlo těm, kteří k němu prostě přišli a začali si s ním jen tak, jakoby nic, točit. Již tento samotný fakt může mnohým vnímavějším jemně naznačovat, že v dnes všeobecně uznávaném hodnotovém systému euroatlantické civilizace je přítomna jistá malá trhlina, nebo chtete-li díra, říkejme jí třeba ... černá.

Budeme-li poezii chápat jako mucholapku obludných duchů, která, již značně ušpiněna, visící ze stropu dějin dál čeká na své oběti, spatříme ji jako cestu, z níž není návratu, jelikož ve skutečnosti nikdy nebylo kam se vracet. Její pravou silou budiž právě ona nestabilita a nevypočitatelnost, bez které nelze tvořit, lze jí jenom naslouchat a tiše po ní našlapovat. Staneme se lovci slov. Můžeme pobíhat skyrti ve stínech příšeří těmi přízračnými lesy, než si jednoho nezvykle jasného rána uvědomíme, že slovo váže a že jsou stavy a děje a je jich valná většina, které neuchopíme, protože nám nepatří. Máme-li schopnost ovlivňovat je již pouhým pozorováním, nepotřebujeme je vlastnit.

Tomáš Pektor

 

Druhá publikovaná sbírka zlínského autora (první Skřípote střípků, BB Art, 2004). Pektor vládne tím nejdůležitějším, co dělá básníka básníkem – vlastním vnitřním světem i osobitým, nezaměnitelným jazykem. Sám o sobě říká: Stal jsem se básníkem proto, abych hledal, co nikdy nenajdu – jako ten chlápek, který usnul v čekárně na věčnost… 

 

Brožovaná kniha má rozsah 72 stran.

Vyšlo v dubnu 2010

Cena 69,- Kč