Domů Nahoru

 

Pepa Nos: Josefovy Vánoce

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

Vonička (nejen) vánočních povídek známého písničkáře a jogína (*1949) představuje soubor zážitků, postřehů a úvah, které nejsou vždy prvoplánově zacíleny k evangeliu o narození Spasitele, ale reflektují je spíše jako úběžník lidského bytí. Autor pracuje s kontrasty této radostné zvěsti vůči realitě našeho života jak osobního, tak i společenského, či chcete-li planetárního, jak je to Pepovi odjakživa vlastní. Neváhá experimentovat s jazykem. Široké spektrum témat je schopen pojmout svým nezaměnitelným způsobemčasto nečekaně poetickým, jindy drsně sarkastickou zkratkou.

* * *

Dárek z půdy

Před Vánocemi 1962 jsem měl lehkou angínu. Doktor mě nechal doma a já už jsem po půl dni neměl co dělat. 

A tak jsem vyrazil na naši rozlehlou a tajůplnou půdu domu určenou před válkou československým celníkům. Prohledával jsem, přehrabával, hrabal, nezval, vláčil a donutil – až jsem našel za jedním trámem schovaný československý celnický samopal velmi bytelné a solidní konstrukce a k tomu sedm zásobníků, každý se cca 100 náboji.

To bylo něco pro třináctiletého kluka!

Od té doby jsem žil jen pro svůj samopal, myslel stále na něj, opakovaně nabíjel, zajišťoval, odjišťoval, z nabíjecí komory vyhazoval náboje, připojoval a odpojoval zásobníky, samopal jsem olejoval a i jinak se s ním hýčkal.

 

A přišel Štědrý Den.

 

Kamarádi dostali pod stromeček autíčka, někteří dokonce na klíček, kamarádky panenky, některé dokonce mrkací.

Ale mně Ježíšek nadělil hračku se kterou jsem mohl tehdy vystřílet celé bývalé krajské město Vidnavu!

Dovedete si představit, jak jsem se cítil: Ostatní dostali prkotinky – a já automatickou zbraň nejnovější technologické úrovně, vzor ten a ten, ráže ta a ta.

Avšak počáteční nezměrná radost se postupně proměňovala ve sžíravou trýzeň.

Pochlubit se kamarádům a kamarádkám, nepochlubit se kamarádkám a kamarádům, pochlubit, nepochlubit – až mi z toho šel nos kolem.

Za každou cenu jsem chtěl svou radost ze svého vánočního dárku sdílet s okolním světem!

 

Takže jsem konečně jednoho dne oznámil svým kamarádům a kamarádkám:

„Mám velké tajemství na půdě a rozhodl jsem se vám ho ukázat! Přijďte tam za chvíli za mnou.“

 

Vytáhl jsem zpoza trámu samopal, čerstvě naolejoval, z komory vyhodil náboj, připnul zásobník, zajistil kohoutek zbraně, zavěsil si ji řemenem na rameno,vylezl zpoza trámů a namířil ho na skupinku dětí, mých kamarádek a kamarádů.

Všechny děti okamžitě vystřelily jako splašené a hnaly se dolů po schodech našeho domu.

Já jsem na ně volal: 

„Nebojte se, mám to zajištěné a v hlavni nemám náboj!“

Děti ale nedbaly a dál zběsile dupaly po schodech div se neušlapaly.

 

Nechápal jsem je.

Nestačil jsem jim vysvětlit, že se jedná o vánoční dárek, který jsem dostal já.

Nicméně jsem tušil, že jsem svým dárkem na ty děti hluboce zapůsobil.

Něžně jsem svůj dárek zase zabalil do olejem nasáklého plátna, schoval za trám a spokojeně sešel z půdy.

 

Hm.

 

Za chvíli byli u nás esembáci.

Kde prý mám ten kulomet.

Hned mi to došlo. Děti můj vánoční dárek hned zdrhaly nahlásit na esembé, od půdy až k esembákům na druhé straně města se ani nezastavily.

Velmi nerad a velmi neochotně jsem esembákům svůj vánoční dárek vydal, jsa značně nespokojen.

 

Asi za tři měsíce jsem ho uviděl prsit se přes prsa prsaté Kubánky-revolucionářky, vyfoceného na titulní straně časopisu Vlasta, který moje máma odebírala.

 

Dál jsem na svůj vánoční dárek nadšeně zíral, Kubánka Nekubánka, prsatice neprsatice.

 

Vázaná kniha s matně laminovaným potahem má rozsah 112 stran textu.

Vyšlo v říjnu 2017

Cena 199,- Kč