Domů Nahoru

 

Radek Lehkoživ: Výtok z básnického díla

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

Autor se narodil roku 1975 v Kroměříži, žije v Praze. Kniha představuje výbor z oficiálně vydaných sbírek Teatrálium (2005), Příšeří se (2009), Tanga (2013), A mrdne-li mi (2015). Kromě toho ale obsahuje i nové básně napsané v letech 2016–2017. 

 

* * *

Radek Lehkoživ: Obrázky ze života umělce

Osobní příspěvek Miloše Matúška k životopisu básníka

Jelikož jsem o Radkových básních snad vše napsal v  předcházejících předmluvách k  jeho sbírkám, a mám za to, že teorii tak bylo učiněno zadost, budiž mi zde dovolena skromná osobní vzpomínka, nepochybně čtenářsky zajímavější.

S  Lehkoživem jsem se poprvé setkal při společném nástupu na Husitskou teologickou fakultu v roce 1994. Na úvodním semináři „Kultura mluveného projevu“ se Radek představil slovy: „Jmenuji se Radek... Na své jméno nenacházím rým. Snad jen zadek...“ Tehdy mě, nepochybně stejně jako ostatní spolužáky, výborně pobavil. Brzy jsem zjistil, že Radek už pár básní napsal, ale nikdo ho v  tomto směru nebral příliš vážně, ani lidé z nejbližšího okruhu. Situace se začala měnit teprve po vydání prvních ještě samizdatových sbírek.

Stojíme o přestávce na schodišti fakultní budovy a hovoříme o čemsi z ruské literatury 19. století, načež jsme společně v  debatě pokračovali v nedalekém nádražním hostinci. Pravděpodobně dlouho do noci nad tématy nejrůznějšími, jak to tak nad pivem bývá. Převažovali romantici, Dostojevský tuším a nejrůznější dekadentní zjevy světové i domácí. Literární diskuse nad životopisnými daty nás příliš nezajímaly, na to jsme sami život bez velkého odstupu žili. A to ostatně bylo pro nás jediné kritérium nejen pro literaturu, ale i pro samotnou hodnotu člověka – přibližně v duchu teze Jiřího Dědečka: „Jedni život žijí, druzí o nich píšou a třetí to od těch druhých o těch prvních čtou.“ (Oběžník). Radek okouzlen Villonem citoval z  paměti „Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám.“ Verše, které charakterizují a spoluvytvářejí základní a nejhlubší tóninu jeho života, z níž se vše další odvíjí.

Školu jsme hodnotili podle toho, kolik volného času nám poskytovala pro vlastní „privátní studium“, které se pochopitelně s  univerzitními požadavky ve velké míře míjelo. Zkoušky jsme navzdory školní docházce zvládali bez problémů. Navštěvovali jsme jen semináře, které nás skutečně zajímaly, případně rigidně vedené hodiny, kde jediným kriteriem udělení zápočtu byla čárka za účast v  sešitě pana profesora. Nuda výkladu bývala v  přímé úměře s  „docházkovou mánií“.

Náš básník koketoval s  myšlenkou studovat teologii jako hlavní obor s  případným dalším angažmá jako duchovní Církve Československé husitské. Myslím, že ho to drželo dost dlouho. Několik v tomto směru odhodlaných spolužáků jsme měli v  ročníku, ale téměř pravidlem opět z  farářských rodin.

Radek bydlel na koleji v  Roháčově ulici na Žižkově. Jakousi výměnou se po čase přestěhoval na kolej Petrská, kde jsem již od prvního ročníku bydlel i já. Jeden čas jsme spolu dokonce sdíleli společný pokoj – dvoják byl tehdy nadstandardním pokojem, běžně na jednom pokoji bydleli studenti tři, případně i čtyři. Petrská vůbec byla velmi slušná kolej, navíc v  centru města, oproti takové koleji Strahov naprostý luxus.

Lehkoživ využíval kolej jen k přespání, vracíval se obvykle z oblíbených lokálů až „pozdě k ránu“, samozřejmě řádně „pod parou“. Později, když začal chodit se svou dnešní manželkou, tak se vracíval jen velmi zřídka, pozvolna se tak prakticky z koleje odstěhoval. Vídávali jsme se občas ve škole a přátelství jsme utužovali v oblíbených hostincích.

Vzpomínám si, že Radek se jednou vrátil odněkud z flámu, zalehl do postele, oděn tuším do zimní bundy a spodního prádla, otevřel „lahváč“ a mocně si přihnul, únava ho však uprostřed pití natolik zmohla, že v několika vteřinách tvrdě usnul...

Bytostným životním prostorem Radkových básní zůstane hospoda. Většina básní vykazuje jednoznačnou hospodskou genezi a tato příbuzenská linie ho propojuje s rodokmeny básníků stejného založení. Básník se zpravidla občerství několika půllitry a při čekání na kumpány začíná cosi psát, alespoň si na útržek poznamená základní motiv, důležitý postřeh, zajímavý rým, myšlenku. Radek ale nepatřil nikdy mezi uzavřené pijáky, naopak družnost a veselost patřila bytostně k jeho povaze.

Musím v tomto kontextu zmínit kultovní nádražní restauraci v Dejvicích (viz báseň „Hospoda u dráhy“), která poskytovala oblíbené zahradní posezení pod kaštany. Sám lokál byl unikátem starého typu, za socialismu označovaný jako IV. cenová skupina. Byl to impozantní prostor s vysokým klenutým stropem a štukovým dekorem, kterému vévodilo dohněda začazené dlouhé zrcadlo. Z nesmazatelných obrazů v  hlubinách paměti: do zakouřené restaurace přicházejí z podzimní plískanice omšelí hosté, za okny podupávají cestující, očekávající příjezd svého vlaku. „Nádražka“ přitahovala hosty stejné cenové kategorie a pro nás zde ožíval svět hrabalovských postav. Na záchod se chodívalo přes nástupiště, nevím, jestli ještě dnes lze zažít srovnatelnou atmosféru řinkotu půllitrů ze silného skla a hlasitého hovoru nacpané hospody v chabém osvětlení zakouřených lustrů. Každá vyslovená věta musela být protlačena hustou mlhou až k posluchačům. Ty které neměly dostatečnou intenzitu či patřičný duchovní potenciál, byly pohlceny sítem okolního hluku a kouře.

Další oblíbenou štací mladého básníka byla tehdy nově otevřená žižkovská hospoda „U Vystřelenýho oka“. Přímo pod Vítkovem, hned pod tratí, z tehdy navštěvovaných hostinců s asi nejslušnější klientelou pražských lumpenintelektuálů, umělců a vůbec interesantních existencí. Z koleje „Roháčova“, ani z Petrské čtvrti to nebylo daleko. V této hospodě Radek později za nepatrnou výplatu uklízel a vybíral vstupné na koncertech a podobných akcích. Předpokládám, že výplatu si vybíral v naturáliích. Pokud by měl mít někde básník Lehkoživ obligátní plechovou cedulku „Zde žil a tvořil“, tak jedině hospoda „u oka“ by si tuto výsadu mohla bezvýhradně nárokovat.

Zajímavým přivýdělkem bylo pro nás čerpadlo. Vyjížděli jsme jednotlivě, někdy i dost daleko od Prahy, provádět hydrogeologický průzkum. Jedno z nejhezčích míst bylo v klášterní zahradě v Litomyšli. Bydleli jsme v maringotce, měřili v pravidelných intervalech průtoky čerpané vody a výšku hladin spodní vody. Jednou za čtyři hodiny se naměřené hodnoty zaznamenaly do sešitu a další čtyři hodiny jsme měli volno. Hodinová výplata bývala sice dosti slabá, ale mívali jsme zaplaceno celých dvacet čtyři hodin. Po několika dnech měření to byla pro nás tehdy královská výplata. Je možné, že některé ze starších Radkových básní vznikly právě při výjezdu na „čerpadlo“.

Jeden důležitý okruh Radkových aktivit zůstával dosud nezmíněn. Radkova muzická stránka se totiž nevyčerpávala výhradně poezií. Tuším dvakrát jsme společně vystupovali s hudebním sdružením „Rozmarýnek“ - příležitostným uskupením proměnlivého složení. Radek jako jediný hráč zastupoval dechovou sekci. Poprvé jsme vystoupili v sále hostince ve Slivenci. Nedýchatelno, nacpaný hospodský sál, koule zvuku se valila na posluchače, saxofon kvílel v nepopsatelných křečích. Do stěží propustného hluku recitoval Jakub přezdívaný „Rozmarný“ své verše. Je ostatně kupodivu, že jako texty neposloužily Radkovy básně. Druhý hudební výstup se o nějaký čas později odehrával v sokolovně na Zlíchově. Scénář obdobný, vcelku umírněná hudební kulisa s brutálním nástupem dechové sekce s výkřiky recitujícího pokoušejícího se provalit zvukovou hradbu. Nešlo pochopitelně o hudební produkci v pravém smyslu slova, ale především o pobavení vlastní i naslouchajícího publika, které naštěstí sestávalo z velké části z našich přátel.

První Radkova básnická sbírka byla doma vytištěná a svázaná knížečka A srdce bylo na poplach vydaná v roce 1999 v počtu dvanácti číslovaných kusů, která zahrnovala první autorský výběr z dosud napsaných básní. Druhá sbírka Trpaslík, múza a jiná lůza následovala po třech letech – šlo rovněž o skutečný samizdat, vytištěný na domácí tiskárně ve stejném počtu výtisků. Dnes jsou obě sbírky nedostupnou bibliofilií.

Tato domácí vydání byla bezpochyby důležitým zlomem v životě autora, literárním vystoupením z anonymity, svědčícím o jistém vnitřním dozrání a odhodlání jít s kůží na trh ... Zatímco většina básníkových vrstevníků duchovně chátrá ve výnosných pozicích a žádné zásadní otázky si dávno neklade, Lehkoživ i v dnešních básních stojí stále nepohnutě před otázkami posledních věcí lidského života: „Zůstanu si navždy svůj, Smrt? ta se mnou nehne“ (Ještě něco). Stárnoucí bohém, unavený Bakchus: „Začínám se cítit staře (jsem truchlivým samotářem)“ (Tváře) opouští pozvolna kalné vody a dravý proud svého mládí, přičemž touží ve své neměnnosti „Jen tak si být a mít svůj klid“ (Jen tak si být).

Opilý koráb plující na rozbouřeném moři s těžkým nákladem své bolesti na své jediné, roky trvající plavbě, s vidinou toho, že mu bude dopřáno dospět do tiché zátoky vytouženého přístavu, který kdesi v dálce tuší. „Proč radostně nejdeme vstříc, pokoji klidu, míru – NIC“ (A vlastně). Zatím nikdo neví, zda loď pozvolna neklesá do hlubin.

Brožovaná kniha má rozsah 276 stran

Vyšlo v říjnu 2017

Cena 269,- Kč