Domů Nahoru

 

Radek Lehkoživ: A mrdne-li mi

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

A mrdne-li mi

 

A mrdne-li mi

nebudu zdráv

 

asi mě zbaví

všech mých práv

 

Děkovat budu

za ty dary

 

halí a belí

belí halí

 

(Jak jsem byl veliký

tak budu malý …)

 

* * *

 

Lehkoživ na rozcestí ...

Básně Radka Lehkoživa vnímám a vždy jsem vnímal jako svého druhu deníkový záznam či poetickou biografii. Jde, pravda, zčásti o básnickou licenci, větším dílem ovšem o život sám metamorfovaný do básnického tvaru („Dichtung und Wahrheit“). Při zpětné destilaci básnického materiálu lze při troše fantasie dospět k zásadním milníkům básníkova života, a nejde nám jen o předěly standardních životopisných údajů nebo o anamnézy a množící se diagnózy lékařských záznamů.

Autodestrukce, stylizovaná či skutečná, dostoupila pravděpodobně v nové sbírce svého vrcholu. Stejným směrem už schůdná cesta nepovede. Pro Radka Lehkoživa nastalo období zásadního rozhodnutí (shrnuto v otázku Co dál?), a to nemluvím výlučně o básnické tvorbě. Otevírá se před ním héraklovské rozcestí, stejně tak jako se otevřelo po Héraklovi mnohým jiným – u nás například, v sofistikovanější podobě než u antického hrdiny, před Ladislavem Klímou, který svůj v podstatě archetypální zápas popsal v dopise příteli: „Tři cesty byly teď přede mnou: pokračování v dosavadním: na konci jejím seděla pitvorně se šklebící Blbost; absolutní heroismus a Lhostejnost činu: na konci černě strměla smrt; a provisorní návrat k lidskému. Rozhodl jsem se pro návrat k lidskému.“ Klímovo živelné praktikování vlastní filosofie, v níž hodlal dosáhnout všeobjímajícího stavu božství, bylo s běžným životem stěží slučitelné. A těžký alkoholismus společně se suicidálními sklony byly jen malou daní za vytoužený, nade vše pomyšlení zářný cíl.

Klíma sám se rozhodl pro „návrat k lidskému“, přičemž tragičnost této volby je poněkud jiného typu než předcházející. Profesor Milan Machovec při výkladu Romea a Julie neopomněl upozornit na to, že hlavní postavy dramatu „musí skončit tragicky, aby neskončily špatně“, a barvitě líčil imaginární osudy protagonistů žijících zcela banální a nezajímavý život pozvolna stárnoucích manželů. To ale není tak docela náš případ. Klímův návrat není vůbec banálním vzdáním se vyššího usilování, ale měl naopak poskytnout dočasný azyl a případně periodickou oporu pro návrat k dosavadní „božské praxi“.

Blížící se rozcestí, jakkoliv na mapách neznačené, Lehkoživ nepochybně tušil již dříve – dnes ale stojí zcela bezpochyby tváří v tvář ďábelskému rozcestníku, který je smutným svědkem tragičnosti nabízejících se rozhodnutí. Tragičnost prvních dvou cest je snadno nahlédnutelná. Lehkoživ o nich dobře ví, dost se o nich napřemýšlel a snad se již dříve váhavým krokem na jednu z cest vydal (Po marných pokusech, Podléhám, Jak navždycky).

Tradiční a vždy básníkem vítaná kombinace pijáckých extempore s erotickou aktivitou (Stropy aj.), bývá častěji narušována myšlenkou na „odchod“ (Zbytečně, Hůř, Třetí patro, Jako všichni, Bestie, Jak navždycky, ad.), coby definitivní řešení zažívaných strastí a snad i nalezení tolik žádoucího klidu – ač ani v tomto ohledu nenachází poeta tolik potřebnou jistotu (Už je čas).

Stále častěji slyšíme básníka hořekovat nad svým údělem (Možná stárnu, DNA, Prošlé zboží). Stárnoucí eféb, „těšící se“ dnes již podlomenému zdraví, pomalu ztrácí pro dívky na přitažlivosti, byť stále jsou ještě na dosah vybraná erotická dobrodružství v dostupnějších cenových skupinách – kvůli lepší poživatelnosti a povzbuzení stárnoucího organismu ovšem řádně kořeněná dle básníkova gusta. Již víme, že bez vydatného aperitivu se zpravidla neobejde žádná z básníkových erotických eskapád.

Dekadentní básník holdující lihovinám navzdory zdravotnímu stavu obohacuje sice imaginární svět básní svědomitým líčením svých zdravotních neduhů (čímž zvyšuje jejich obscénní krásu), avšak s přibývajícím věkem a postupující tělesnou i duševní devastací se celý kontext zákonitě proměňuje. Zatímco zdravý organismus snesl slušný počet plzeňských piv s lehkou kocovinou, opuchlá básníkova játra již pomalu nedostačují vytrvalému náporu protékajících hektolitrů a stává se stále zřejmějším, že tudy to dál nepůjde. Těžké chmury a deprese vztahují svou ruku na unaveného básníka a vidina odchodu ze života nabývá na svůdnosti úměrně k rostoucímu pocitu vyčerpání, marnosti a zbytečnosti.

Naprostou konverzi jistě u našeho básníka nikdo očekávat nebude. Stěží si lze představit, že se dá na cestu pravého pokání. Občas sice cítil potřebu se vypovídat ze svých hříchů, ta ale okamžitě polevila, jakmile se básníkovi udělalo poněkud lépe a kocovina ustoupila.  

Je prakticky nemyslitelné, že by se stal dokonalým abstinentem, případně v poněkud děsivější vizi, vyznavačem makrobiotiky, živé stravy a přísné pohlavní cudnosti – což by ale nakonec mohlo poskytnout novou látku pro neočekávaná humorná líčení. O tom, že vstoupí do kláštera, obrazně či doslova, také v minulosti jistě dost přemýšlel a mám za to, že jsem o mnišském základu básníkovy duchovní konstituce již v některé z minulých předmluv hovořil.

Pravděpodobně se stěží nadějeme toho, že se Lehkoživ přezuje do bačkor, v příští sbírce bude nadšeně oslavovat krásy rodinného života a nad šálkem jasmínového čaje meditovat nad harmonií veškerenstva. To by skutečně došlo k naplnění tragického osudu v Machovcově smyslu. 

Jak těžko se bude básník vzdávat svých vyježděných cest si snadno čtenář představí z jeho četných básní. Většina vyšlapaných chodníčků ho vedla přirozeně do hospody, odkud zpravidla nechával na osudu, kam ho zanese, ačkoliv se někdy také stalo – spíše myslím náhodou – že našel cestu k domovu.

Radek Lehkoživ je mezi domácími básníky stěží zaměnitelnou postavou. Poctivým odhalováním temných zákoutí lidské psýché přináší své privátní svědectví o tom, že z příšeří se vynořivší přízraky nemusí být tak docela neškodné a nezáludné.

Pro sebe doufám, že básník stojící na rozcestí nepohrdne „prozatímním návratem k lidskému“ a že osloví čtenáře vedle specifického humoru, který mu nikdy nescházel ani na schodišti vedoucím k šibenici, i znovu získaným přesvědčením o tom, že nežije a nežil zbytečně...

Post scriptum:

Předkládaná sbírka neměla jednoduchý vstup do života, rodila se totiž přinejmenším nadvakrát. Ukončil-li jsem předcházející úvod s tím, že tímto směrem to dále nepůjde, netušil jsem, že přítel Lehkoživ si právě balí předepsané nezbytnosti na tříměsíční cestu do Červeného Dvora ... A ani mne posléze nepřekvapilo, že cestou zpět do kufru přibalil ještě několik nových („vyléčených“) básní – zařazeny do sbírky počínaje básní Na zámku.

Je otázkou, zda budoucí životopisci budou u našeho autora rozlišovat mezi obdobím „předústavním“ a „poústavním“, případně „ústavním“ (vhodný název – již proto, že označení vyvolává asociace nejvyšších zákonných norem). Sbírka sama bude pak jistě označována literárními historiky za hraniční, předělovou, či chcete-li krizovou. Nejsem příznivcem teoretizování a třídění dle učených pravidel, rozhodně nikoliv ve věci poesie. Nicméně zůstane mimo pochybnost, že básník prochází, či prošel branou změny, která se dotkla jeho života a pochopitelně i díla.

Celá věc se zmíněným rozcestím je ovšem vážnější, než se na první pohled zdálo. Před nedávnem se přede mnou autor zmínil, že aktuální sbírka básní je jeho sbírkou poslední, že „básničky“ již psát nehodlá a že se zkrátka „dá na prózu“. Celá spekulace o literární či skutečné proměně básníka, zdá se, nebyla tak bez reálného základu a v tomto bodě se setkává se zcela hmatatelným důkazem.

Život člověka se svými přirozenými proměnami a rytmy zákonitě vnáší jisté konstanty do života jedince. Každou z tzv. životních etap obvykle vnímáme jako vhodnou dobu pro naplnění určitého cíle, která s konkrétním obdobím koresponduje. Rocková hvězda za prahem sedmdesátky, vyznávající (pravděpodobně jen teoreticky) životní styl „sex, drogy a rokenrol“ vyvolává přinejmenším rozpaky. Pětileté dítě, navlečené ambiciózními rodiči do dobře padnoucího obleku, virtuózně fidlající na housličky, zatímco jeho vrstevníci vesele pobíhají po dětském hřišti, vyvolává dojem obdobné nepatřičnosti.

Tedy stručně: Život je změna, ovšem v archetypálně vymezeném rámci, a napíše-li Radek Lehkoživ příště román či sbírku povídek namísto básní, vyhovuje to zejména jemu samému a odpovídá to změně, ke které sám dozrál. Uvidíme, co čas přinese. Neobávám se ale, že by básník opustil své kořeny – naopak s nadějí očekávám, že nový mladý výhonek

přinese nečekané plody.

(Předmluva Miloše Matúška)

 

Autor se narodil roku 1975 v Kroměříži, žije v Praze

 

Brožovaná kniha s ilustracemi Víta Adamuse má rozsah 160 stran

Vyšlo v srpnu 2015

Cena 199,- Kč