Domů Nahoru

 

Jarmila Týnková: Breviář abstinující alkoholičky

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

Alkoholismus není charakterová ani morální záležitost, ale jedná se skutečně o nemoc

Jarmila Týnková (*1967) se narodila v Liberci jako nejstarší ze tří dětí. Vystudovala zde střední zdravotní školu a po maturitě „utekla“ do Mělníka, kam se provdala. Utíkání se jí stalo na dalších pár let osudem, kdy pomalu ale jistě utíkala k alkoholu a do závislosti. V roce 2000 se léčila v Bohnicích. Po léčbě vydala knihu básní Pavoučí (2005) a začala se věnovat psychologii. Prošla různými sebezkušenostními výcviky a kurzy, studovala školu uměleckých terapií v Olomouci a dnes se snaží se předávat své zkušenosti těm, kteří se dostali do stejné pasti jako kdysi ona sama.

Autorčino úvodní slovo:

Kdo bloudil, může ostatním o to lépe ukázat cestu. (Christoph Lehmann)

Knížka, kterou právě otevíráte, je všechno jiné než univerzální návod jak abstinovat. Je to vyprávění o tom, jak se s tím peru já. Nabídnu vám, pokud to zvládnu, nejen pohled alkoholičky, ale i pohled terapeutky. Tím obojím totiž momentálně jsem. Nechci poučovat, ale nabízím možnost poučit se z mých chyb a vyhnout se tak svým vlastním. Přinejmenším uvidíte, že v tom nejste sami. Na mé cestě abstinencí jsem poznala spoustu věcí, něco jsem se naučila, některá zjištění byla lehce bolestná, takže mě napadlo ulehčit to ostatním.

Nechci se vymlouvat ani obhajovat, ale zkuste opravdu uvěřit tomu, že alkoholismus není charakterová ani morální záležitost, ale že se skutečně jedná o nemoc. O závislost na chemické látce alkoholu, což je ve skutečnosti jedna z velmi jednoduchých sloučenin. Jak říkám já – chemici nechť prominou – jedna malá blbá buňka (vím, že se jedná o molekulu, ale buňka se mi líbí víc).

Proč breviář? Vzpomínka na dětství, kdy jsem dostala knihu Breviář správného děvčete? Kdo ví. Breviář je často spojován s církví ve významu denní modlitby a věřte, že jsem se zpočátku „modlila“, abych přežila další den bez alkoholu. Ale existuje i breviář fyziky, češtiny, myšlenek Jana Amose Komenského. Vždy se jedná o sbírku zkušeností a postřehů. Měl by mít jedenáct částí, proto má kniha jedenáct kapitol. Jedenáct příběhů z mé praxe zdravotní sestry (jak jsem šla světem), jedenáct básní souvisejících s alkoholem a na konci jedenáct receptů na nealkoholické koktejly. Ani jako závislí přece nemusíme pít za trest vodu a můžeme si pochutnat.

Neuvěřitelná se mi zdá příhoda související s breviářem, která se mi stala včera. Moje kniha byla až na malé úpravy dopsaná. Ráno jsem přišla k pacientovi a jeho syn cosi velmi procítěně četl.

„Lukáši, copak to čteš?“ zeptala jsem se z vrozené zvědavosti.

„Knížku, našel jsem ji ráno ležet na poštovní schránce u krámu,“ odpověděl a podával mi oranžovou knížečku. Obsahovala spoustu citátů, myšlenek a mouder slavných. A víte, jak se jmenovala? Breviář: Půjde to!

Půjde to? To záleží hlavně na Vás, čtenářích. Beru to jako znamení. Doufám.

Předmluva MUDr. Radkina Honzáka:

Nejhůř se hojí rány, jež způsobil si člověk sám. (Shakespeare)

Člověk byl stvořen k tomu, aby byl na světě šťastný. Rodíme se jako princové a princezny, ale osud z nás někdy udělá žabáky a žáby. Je sice plno příležitostí potkat toho, kdo nás políbí a osvobodí, kdo nám pomůže najít naše pravé, čisté, dobré a radostné „já“, často však nemáme uši k slyšení a jeho pozvání k nám nedoléhá. Každý člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysýchá mícha. Napřed skutečné, tělesné, později symbolické ve formě uznání, pochvaly. Co dělá dítě, když nedostává dost pohlazení? Zlobí. A tím si doslova a do písmene říká o pár pohlavků. Cíleně. Protože těch pár pohlavků je přece jen projevem nějakého zájmu a ten je lepší, než bezpodnětová nula. Pamatujeme všichni na tu sílu, na ten hnusně bezmocný pocit, když s námi nemluvili!

Naše cesta životem se odvíjí od genů a od výchovy v tom nejširším slova smyslu, kde slova často odlétají, ale příklady táhnou. S geny toho bohudík moc nenaděláme (a děsím se doby, kdy se svými chabými a nedostatečnými znalostmi do nich začneme vrtat), dítě se výchovným vlivům také může těžko vzepřít. Výchova – tak jak ji definoval kancléř Bismarck – je metodou cukru a biče. Transakční analýza je mírnější, když mluví o pohlazení a pohlavcích, ale princip je stejný.

Kdysi jsem měl příležitost pozorovat na chalupě sousedovic kočku, jak vychovává kotě. Byla to vzorná máma, která se mu ukázkově věnovala. Rozvíjela každé jeho snažení a uměla mu dát packou přes kožich, když neposlechlo. Když jednou kotě vylezlo příliš vysoko na strom, přišla pro mne, abych je pomohl dostat dolů. My lidé tohle uděláme jen zřídka, nejsme ochotni říci si o radu, o pomoc, protože jsme přesvědčeni, že na výchovu máme patent a jsme neomylní.

Ale ani kočka není dokonalá. Když se například z jakýchkoliv důvodů do svých šesti týdnů nenaučí zabíjet myš, nenaučí se to už nikdy a nenaučí to ani své potomstvo. Tak vznikne kočičí populace, která neumí chytat a zabíjet myši. U lidí je to podobné. Lidé, kteří byli – v tom nejobecnějším smyslu – špatně, nesprávně vychováni, budou, až se stanou rodiči, stejně nesprávně vychovávat své děti. Týrané děti mají vesměs rodiče, kteří byli v dětství týráni. Předávají svůj životní styl, neblahý program dál, aniž chtějí, aniž si to uvědomují, říkají, „takhle je to normální“, nechtějí si do toho nechat mluvit a už vůbec neuvažují o změně. Nejsou sice spokojení (už vůbec ne šťastní), ale jsou na to takhle zvyklí. Jejich heslem je: já už jsem takovej, mne už nezměníte.

Práskají více bičem, než odměňují cukrem, trestají nezájmem. Tak jim roste nešťastné dítě, které se naučí sbírat víc pohlavků než pohlazení. Protože to bolí, snaží se to instinktivně nějak řešit. Utíká. Z domova, do snění, když má štěstí, tak do koníčků a zálib z nichž se vyvine v dospělosti řemeslné mistrovství, když má smůlu, potká alkohol a špatnou partu a když má extra smůlu, zachutnají mu drogy.

 K „feťákům“ se naše společnost staví ještě odmítavě, alkohol je naopak tolerován v široké míře, opilé děti a adolescenti, které pak sbírá policie, zdravotníci a sociálka, se těší sympatiím veřejnosti. „No co, dal si! Příště bude vopatrnější... Napil se? Tak co?! Dyť pan prezident taky. A jakej je to frajer!“

Někdo si poučení vezme, někdo ne. A než se naděje, už v tom lítá. Alkohol skutečně zpočátku nabízí úlevu, rozpouští mnohé neurotické zábrany, oživuje zábavu a působí přátelsky. Kdo jej vezme jako občasné zpestření života, nemusí s ním mít potíže. Kdo jej však začne brát jako řešení svých nejistot, útěk před zraňující realitou, lék na bolesti, dostává se do maléru. Mozek je totiž líná mrcha a když si zvykne na přísun umělého uklidnění nebo umělého chemického štěstí, přestane vyrábět vlastní chemii, která to zajišťuje, ale příjemné pocity vyžaduje stále, a co víc, ve větším množství.

A tady sklapne past, alkohol ukáže i svou druhou tvář, radostí je méně a problémů přibývá. Jak je řešit? Alkoholem! A bludná spirála se začíná zaškrcovat. navíc alkohol, který nabízel úlevu, přináší stále delší kocoviny, deprese s pocity viny a stále větší craving – to je odborný název pro touhu se napít. Česky žízeň. Blíží se debakl a věta, „mám to pod kontrolou“, svědčí o tom, že je na dosah. Docent Skála k této situaci nešťastného člověka říkával: „Když si alkoholik uvědomí, že svým pitím si ničí zdraví, pohodu, rodinu, přátelství, pracovní kariéru a životní možnosti, je to náhled? Většinou ne. Většinou je to důvod k napití.“

Najdou se ale i takové a takoví, kteří v tomto kritickém okamžiku řeknou, DOST! Tím ale nemají zdaleka vyhráno. Musí se totiž poprat nejen s vlastní závislostí, ale také s naprosto nechápavým a spíše odmítavým postojem svých nejbližších i společenského klimatu ke svým snahám vymanit se z tohoto prokletí. Nicméně k jejich štěstí – když nemají dost sil, aby s tím praštili sami – zde mají pomocné ruce, počínaje oficiálními institucemi až po svépomocnou organizaci Anonymních alkoholiků. Jeden z léčebných postupů zde již zmíněné transakční analýzy se nazývá „reparenting“, tedy „pře-rodičování“, nahrazení nešťastných rodičovských vlivů novými, příznivými, vložení poctivých a nezáludných pokynů, instrukcí a návodů, jak jít dál životem tak, aby byl pěkný. V původním významu je to specifická technika, v přeneseném smyslu ji můžeme vidět i v práci všech, kteří pomáhají lidem z bryndy. Přesto je cesta z průseru (vysvětlivka pro neodborníky: „průser“ je odborný výraz pro veškerou problematiku nezvládnutého pití) mnohem obtížnější, než cesta do něj. Ne každý ji také zdolá, je to o hodně obtížnější, než vylézt na Mont Blanc.

Autorka to zvládla. A nejen to, nabídla svou pomoc těm, kteří se na tuto cestu vydali. Má můj obdiv a dík, protože „dávat“ se v současné době moc nenosí. Text, který zde nabízí, zaslouží další zvláštní ocenění za pravdivost. Ta se také nenosí, už vůbec ne tam, kde ji zrovna nikdo nevynucuje. Zejména když jde o tak osobní věc, jakou je odpovědnost za vlastní život, kterou velká část naší společnosti odmítá převzít. Autorka je pravdivá „jen“ proto, že sama chce. A to je cenné.

Přeju jí a její knížce, aby posloužily potřebným. Služba bližnímu je činem milosrdenství, který vede ke spáse. Může spasit duše blížící se peklu závislosti. Je tím políbením, které žabákům a žábám vrátí jejich pravou podobu princů a princezen. Přestože zde nehodlám autorku navrhnout k blahořečení, věřím, že to co udělala, ji může po zásluze hřát.

Brožovaná kniha má rozsah 136 stran

Ilustrace Petr Polášek

Vyšlo v dubnu 2014

Cena 149,- Kč