Domů Nahoru

 

Radek Lehkoživ: Příšeří se

 

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

„Chceš-li však uctít Lehkoživa,

zalej mu kytky půllitrem piva!“

 

... no tak dobře.

Přihodím ještě jednu otýpku do plamene planoucího v očích „předkoncilních“ katolických tmářů, ještě jedním pivem zavlažím záhonek, neboť přítel Lehkoživ přichází s další básnickou sbírkou – „valde bene“, řekl by náš někdejší učitel latiny ing. Pazourek.    

Lehkoživ mírně zestaral, šediny na skráních, poněkud znavený, táta od rodiny. Donedávna úředníkem, zavčasu však rozumně dospěl až k rozhodnutí nadále na úřadě nesetrvávat a raději dělat cokoliv jiného... Srdcem zůstává básníkem.

Tematicky se básník příliš nedistancuje od předchozích sbírek, což mnozí uvítají. Ideové zázemí starších básní je využito jako nezbytná kulisa k pochopení myšlenek, které v básních současných autor nepotřebuje již blíže objasňovat, a které jsou stále přítomny jako tiše předpokládaný horizont. Co již bylo dosaženo, není opuštěno, jen je nyní v pozadí, možná jen na chvíli pozapomenuto.

Mezi velkými metafyzickými tématy, najdeme opět i náměty všednější, konkrétnější, bližší žité realitě. Osobně to hodnotím velmi pozitivně jakožto latentní vyrovnání se s transcendetními výzvami a jakožto symptom nalezeného modu vivendi. Velkou část sbírky vnímám jako určité smíření životních očekávání s životními možnostmi a realitou. Ano, značná dávka cynismu zůstává i v této sbírce, najdou se ale i básně, jejichž výraz je klidnější a jemnější, kde není tak agresivně demonstrován. 

Opět i specifická religiozita je v Lehkoživových básních téměř všudypřítomná – je známo, že básník už skoro studoval na faráře, ale naštěstí ho to přešlo velmi záhy. Náboženská tematika, parafráze křesťanských dogmat, výslovné liturgické citace. Nejde ovšem o žádná zbožná vyznání. Kontext je často zcela proměněn. Socha není k modlitbě a zbožné meditaci, ale k vrtání nebozezem, neboť básník vezme doslova filosoficko-scholastické hledání podstaty, které nás nakonec zase jen staví před další otázku: „co s ní budeme dělat, až ji najdeme?“ Bůh je všeho dění centrem, o čemž básník chvílemi úspěšně pochybuje, aby se ovšem oklikou vrátil  ke zpovědi hříchů a modlitbě.  

Lehkoživ je totiž tak trochu mnichem rabelaisovského střihu, což dosud konstatováno nebylo – smyslný pantagruelista, opilec, žrout, ošoust, chlastající, žeroucí, bzdící, smějící se padouch. V rámci možností se raduje ze života, pokud to alespoň trochu jde, a servítky si rozhodně nebere. Časté teologické motivy jsou jakoby reminiscencí na minulý klášterní život, ze kterého pláchl za údajnou svobodou za zdmi kláštera. Užíval si, alespoň imaginárně, seč to šlo, ale organismus stárne, chátrá a už to není, co to bylo za mlada -– „alkohol ten nezná bratra, musím nechat dorůst játra.“ Hexenšus, impotence, chrápající tlusťoch omrzelý životem, bez víry a zdá se, že i bez naděje. 

Básník ovšem ví, že to, oč tu běží, se odehrává jinde a jinak, než v deklarování křesťanské či jiné stranické příslušnosti. Protože nakonec vůbec nesejde na tom, jestli kleje, nebo vrtá do sochy, nebo chlastá „jak zjednanej“. O jaképak jde rouhání! Ten kdo skutečně hledá a ptá se, nemůže cenzurovat své otázky, ani cynické postoje k náboženským pravdám, ani myšlenku na sebevraždu, ani Nic.

Prostě a jednoduše: Tady žiju, tudy chodím do práce, ráno jedu v půl sedmý jedenáctkou, zpátky taky, to je moje metafyzika všedního dne a moje modlitba – protože já jsem teď a tady, nezaměnitelný Lehkoživ, živý (někdy jen napolo), cítící, truchlící, smějící se i zoufající, se svými sliby a závazky, žiji jen jednou a dost, odsouzený k životu i smrti, k nudné práci, i veselí po práci („po práci legraci“), k otázkám i nutnosti na ně odpovídat. Nedělám si o sobě přílišné iluze, střízlivě odhaduji své možnosti,  dělám, co můžu, a lepší to už nebude.

Básníkova sebereflexe dosáhla myslím již dříve svého vrcholu - např. verš: „upřímně nad hrobem svým a rád, jen já však doved bych zaplakat.“ Básník dovedl by nad svým životem zaplakat, a věřím, že skutečně zaplakal, ale vzápětí cynicky popře toto kající vyznání slovy epitafu: „chceš-li však uctít Lehkoživa, zalej mu kytky půllitrem piva.“ Je hned jasné, že básník preferuje pivo točené, ale to sem nepatří.

Taktéž i dříve všudypřítomná existenciální tematika odchodu ožívá ve sbírce opět v několika verzích a velmi frekventovaně až k touze po exodu naprosto neskrývané (v básni Holubi, věnované Bohumilu Hrabalovi: „Chuť nebýt, už to mít z krku“, viz rovněž básně: Pokus; Zlatý hřeb; Přítmí; Mapa atd. ). Bohužel nám existencialismus zkazil mládí, ale s tím se už nic nenadělá J. Tady vše plyne a uplývá a za chvíli nebude - ne jako ve věčnosti. Tady se věčnost měří na hodinách: „za pár let mohou viset zvadlá...“ (báseň „Co můžeš udělat dnes...“ z minulé sbírky) - to je přeci máchovské „miluji květ, protože uvadne“! V nové sbírce nám stejná myšlenka opět zaznívá téměř doslova: „a přesto všechno miluji – to všecko pomíjivé“ (Zmrazený úsměv). Vše plyne, až uplyne, i já uplynu, už se vezu a nejde vyskočit, nejde nebýt – jak to udělat? Sakra, to je situace.

Na stranu druhou básník odchodu a smrti alespoň naoko vzdoruje -  svou smrtelnost přitom zřetelně vnímá, svou smrt má na dohled, jakoby už stála za vraty (báseň Definitiva): „Ještě jsem nedopil pohár až do dna ! Ještě se ve světle lucerny mihotám... Ještě ti nepatřím země má... – rodná ?“ (báseň „Ještě ne...“). 

Zkrátka a dobře, myšlenka na sebevraždu básníka opět provází i na stránkách této sbírky a asi tomu už ani jinak nebude.

Rád bych však obrátil pozornost čtenáře poněkud jiným směrem. Již v předchozí sbírce  je pár tak trochu zapomenutých básní – Lehkoživ je na autorských čteních nečte, čtenář je většinou vynechává, případně přečte jen letmo, ale nijak se nad nimi nadšeně netváří, na rozdíl od básní – hospodských odrhovaček, které pomalu („ale rychle“, jak by jistě dodal přítel Horák) zapouštějí kořeny do srdcí posluchačů či čtenářů.

Ale právě tyto pozapomenuté básně poněkud odhalují těžký závěs básníkovy dekadentní stylizace, zde domnívám se, je k nahlédnutí ještě jedna stránka básníkovy duše, sit venia verbo: femininní. Zde se básník vyslovuje jemněji, uhlazeněji, nevykřikuje po hospodě, nenadává, ale ukazuje za slupkou siláctví svou něžnou duši – je známou věcí, že pokřikování je někdy jen dodáváním si odvahy (pes, který štěká, nekouše). V předkládané sbírce je takových básní hned několik: tatínkovská Holčičky moje; Ukaž mi; Ave; Kapky; Jarní povšimnutí a jistě by se jich ještě pár našlo. Tady zahlédneme zákoutí básníkova nitra alespoň poněkud poodhaleno, to které nám ponechává jistou naději na obrat, které umožňuje doufat, že to jednou půjde k lepšímu a dává naději, že to nakonec „bude dobrý“.  

Další sbírka je na světě. V mnohém jiná, v lecčems stejná jako předchozí – a to je dobře. 

Příteli Lehkožive, ať jsi ještě dlouho živé!  (Miloš Matúšek)

Autor se narodil roku 1975 v Kroměříži, žije v Praze

 

Brožovaná kniha s ilustracemi Milana Fibigera má rozsah 200 stran.

Vyšlo v červenci 2009

Cena 229,- Kč