Domů Nahoru

 

Almanach Odemykání...

 

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

z literárních děl klientů a pracovníků psychiatrických klinik

sestavil Marek Belza

 

 

Díky za každý nový šok

 

Krok za krokem

Šok za šokem

Rok za rohem

Roh za rokem

Step báj step

Jed dán hned

War báj war

Stár za stár

 

(Lukáš Heller)

 

Z předmluvy Jarmily Týnkové

Ve svém životě i ve své profesi se setkávám se spoustou různých lidí. Někteří z nich nikdy nepoznají žádného psychiatra, ani psychologa a slova léčebna či duševní nemoc jsou jim na hony vzdálená. Většinou je neznalost děsí a bojí se otevřít oči. Jiní se s léčebnou setkali, jednou, dvakrát, ale rádi na ni brzo zapomenou a tváří se, že nic z toho neexistovalo a neexistuje. Pro ty ostatní je to život. Pro některé dokonce to jediné, co znají. Jsou to na jedné straně sestřičky, ošetřovatelé, lékaři a psychologové, kteří tu pracují. Na straně druhé pacienti, klienti, kterým dal osud do vínku nemoc duše. Ale kdo zaručí těm prvním v řadě, že zůstanou zdraví? Chtěla bych, abychom se všichni navzájem poznali, abychom si uvědomili, že každý z nás může jednou v životě skončit „za zdí“ a že není zač se stydět. Pravda, zlomenou nohu vidí člověk na první pohled a sádra mu nepřipadá ani zvláštní, ani ponižující. Zlomenou duši nevidíte, ani nezasádrujete, ale proč by se měl člověk bát odsouzení?

Deprese? Kdo nepoznal nepochopí….někdo má pocit, že si takový přepych nemůže dovolit, podniká, má spoustu práce, koníčků a navíc, dospělí nepláčou…obzvlášť chlapi. Dáte mi jistě za pravdu, když řeknu, jak moc se mýlí.

Jsem alkoholička. Dlouho jsem si myslela, že jsem tedy i špatný člověk. Málo sebevědomí, málo vlastní sebeúcty. Po pár letech abstinence to vidím jinak. Dostala jsem šanci. Vyšla mi knížka básní a já najednou začala přemýšlet nad tím, že i já mám právo na život. Byly doby, kdy jsem chtěla chodit kanálem… dnes je všechno jinak. Pracuji v léčebně na oddělení pro závislosti žen a možná, že i ony jednou pochopí, že nejsou černými ovcemi rodin, ale tak trochu obětí civilizace, genetiky… ale taky to, že je potřeba s tím něco dělat a že abstinovat není zas tak nemožné. Zároveň doufám, že to pochopí i jejich okolí. Vím, že to chce hodně sil a trpělivosti, ale když se začtete do příspěvků v tomto almanachu, uznáte, že to není beznadějné. Jsme na jedné lodi, zdraví i nemocní si mohou kdykoli vyměnit svá místa, tak se raději podívejme na tu opačnou stranu plotu, ať pak nejsme překvapení.

Takže díky a …. Zase za rok.

* * *

 

Brožovaná kniha s ilustracemi Stanislava Kroupy a Jaroslava Švába má rozsah 180 stran.

Vyšlo v březnu 2007