Domů Nahoru

 

Jarmila Týnková: Pavoučí

 

 

 

Lusitanica Iustitia Bagatela Mimoediční Jan Antonín Baťa Ohlasy Fotogalerie Kontakty

"Jsem prostě bláznivá sestra z blázince"

Autorka se narodila roku 1967 v Liberci, žije na Mělníku

Talentovaní umělci přiznávají, že nic netvoří - jen zaznamenávají, zhmotňují to, co k nim přichází z vyšších sfér. Jarmila Týnková zachytává verše jako poletující vlákna babího léta a tká z nich osnovu básní. Její inspirací jsou každodenní prožitky; je zachmuřená i veselá, bystrá, sebeironická, nesmělá, citlivá a zranitelná, záhadná, zamilovaná. Opravdová.

(Jan Mareš)

"Chápe tak jako žena

Miluje tak jako žena

A cítí bolest tak jako žena

Ale pláče jako malá holka"

(Bob Dylan: Just Like a Woman)

Brožovaná kniha s ilustracemi Stanislava Kroupy má rozsah 112 stran.

Vyšlo v dubnu 2005 s podporou města Mělníka

Cena 129,- Kč

Recenze:

Šárka Junková: Poezie je život, ale život není vždy poezie...

9.8.2005; http://babinet.cz/zobraz.php?1468

Křehká a přece silná... říkám si, když myslím na autorku básní v knize s přízračným názvem „Pavoučí“ Jarmilu Týnkovou (osobně ji zatím bohužel neznám, ale společně ji známe jako autorku řady básní v Dotecích Múzy na Babinet.cz). Mám pocit, jako by zachytila do jemné pavoučí sítě myšlenky, nápady, prožitky a umně z nich uháčkovala část života. Ale čí je to život? Autorčin nebo můj? Skoro nevím... Je tam všechno! Síla, ale i slabost složitých životních situací, kdy pláčeme a bojíme se, potřebujeme pohladit, voláme, prosíme, ale pořád nikdo nepřichází:

Jsem jako citrón
celá vymačkaná
den za dnem
nemůžu se dočkat rána
čekám a čekám
že mne vysvobodí...

Čekáš a čekáš, ale on nikdo nepřišel, že Jarmilo, Hynku Viléme, člověče!? Čekám a čekám, ale on nikdo nepřišel. Jak dobře to znám! Jak dobře to všichni známe!

Možná mi chybí
dotyk dlaně
tvá hlava na mém
polštáři
postel je prázdná
chlad z ní vane
slzy se koulí
po tváři...

Cítím to, silně, sugestivně, celou svou duší, v té knize je kus života. Tak velký a opravdový kus lidského života, že nepřečíst si aspoň pár básní z knihy „Pavoučí“ by byl hřích.
Přestože jsem už léta básně nečetla, asi mi chyběly. Vstřebávám do sebe ta slova jako proschlá mořská houba, hltám je, celá se do nich zamotávám, předčítám večer manželovi před spaním a a ni ion se nikdy nezeptal: co tím chtěl básník, v tomto případě básnířka, říct? Cítí to. Je to tam! Je to život sám... Knihu Jarmily Týnkové s sebou nosím už měsíc skoro všude kam jdu nebo jedu. Přemýšlím u ní, sním, povídám si s ní a představte si to, působí na mne jako lék. Uzdravuje, posiluje, povzbuzuje.
Prostě ji vezměte do ruky a čtěte!


Až jednou
zastaví se čas
Až jednou
potkáme se zas...

Tak vidíte, je i o naději.