Vlk a beran

(aneb když příležitost a násilí ničí Spravedlnost a Pravdu)

 

La Fontaine: Vlk a beran

                     

Beran se napájel u potoka. Koryto byl skloněné, takže voda rychle proudila.

Když beran pozvedl hlavu, uviděl vlka, který se napájel opodál.

Jak si můžeš dovolit špinit vodu, kterou piji – řekl vlk.

Nejedl už několik dní a hledal nějaké chutné zvíře aby utišil hlad.

Pane – odpověděl beran – nemusíš se zlobit, protože já nešpiním vodu.

Piji zde asi dvacet kroků pod tebou, takže nemůžu tvoji vodu špinit.

Ty čeříš vodu – pokračoval vlk hrozivě – a vím, že jsi mne loni pomlouval.

To není možné, protože jsem se narodil tento rok.

Vlk chvíli přemýšlel a pak řekl – když ne ty, byl to tvůj bratr, což je to samé.

Nemám bratra – řekl beran – jsem jediný syn.

Někdo, koho znáš, nějaký jiný beran na pastvině nebo pes, který se o ovce stará.

A já se musím pomstít.

A tak se vlk v hlubokém lese u potoka vrhl na berana, uchopil ho do zubů

A odnesl si ho, aby ho v klidu sežral.

 

Poučení z bajky: Důvody silnějších jsou vždycky lepší.

Obracím se na vládní úřady, na českou veřejnost a na svědomí českého lidu.

Měl jsem příležitost poznat všechny během šedesáti let úzkého soužití, takže Vás mohu ujistit že nenajdete ani jednoho občana neslovanského plemene a latinského původu který pracoval s větší oddaností a vytrvalostí ve prospěch českého ideálu a českého snu.

Obracím se také na všechny ty, kteří měli nějaký vztah či zájem na jménu a díle BAŤA kdekoliv na světě.

Jmenuji se Nelson Verlangieri d’Oliveira, jsem potomek italských rodičů, rozený Brazilec. Jako vyšší důstojník brazilského válečného námořnictva, jsem se zúčastnil druhé světové války po boku Spojenců a moje manželka Edita je třetí dcerou Jana Antonína Bati.

Mezi červnem roku 1945 a srpnem 1965, do úmrtí mého tchána, jsem byl jeho zetěm, jeho přítelem, jeho posluchačem různých stížností, které si nechám pro sebe s ohledem na jeho památku, byl jsem mu kamarád na nesčetných cestách, kde jsem ho provázel do hotelů, abychom spolu debatovali ohledně nesčetných problémů, které mu jeho odpůrci, méně schopní konkurenti a jejich vládní úřady připravili.

Byl jsem také jeho vykonavatelem u brazilských úřadů a u oficiálního systému této země. Země, na kterou jsem hrdý, která je mi kolébkou a kde Jan A. Baťa našel své útočiště, když mu všechny ostatní země zavřely dveře.

Tato okolnost stála ale mne a celou moji rodinu závist českých spolupracovníků a dokonce i členů jeho rodiny, jak nám on sám napsal v jednom ze svých častých dopisů. Tento pocit se udržel silný i po smrti Jana Bati. Nemálo balvanů nám bylo hozeno pod nohy, ale podařilo se nám přeskočit všechny. Ještě dnes, pospolu s manželkou a dětmi, stojíme v čele obrany jména Jana Antonína Bati v neustálém boji, abychom uskutečnili jeho poslední výrok, který byl pro nás rozkazem a který můžeme dnes  považovat za splněný.

Vyhledal jsem hluboko v paměti, ve stovkách jeho dopisů, za pomoci různých přátel a především v dokladech uschovaných v dnešní  České republice, aby mohla být odhalena zrada smečky která ho napadla.

Pravda vyšla na povrch a pomalu dosahuje svého naplnění. Viníci jsou poznamenáni a jejich jména a metody jsou pomalu odhalovány české veřejnosti, přestože se pokoušejí svou nesmírnou ekonomickou mocí pravdu zapřít. Budou se muset zpovídat ze svých činů v dnešním životě nebo v tom příštím. Budou muset odpovídat Janu Baťovi včetně Alexandra Menčíka, který poslal svého syna Ferdinanda do Batatuby položit věnec na hrob svého dřívějšího šéfa. Ferdinand Menčík se tehdy zavázal vdově a synovi Jana Bati, že dokážeme-li mu, že se jeho otec zachoval nečestně, že on, Ferdinand, se postaví na stranu pravdy. Byl informován, že byly důkazy nalezeny, ale nikdy se už neozval. Také on a jeho otec budou tam nahoře odpovídat za své činy.

Naučil jsem se ještě jako dítě, poslouchaje povídky čtené dětem, že jeden francouzský spisovatel La Fontaine vylíčil opravdový svět, kde pravda a spravedlnost nebývají vždy nástrojem pro povznesení národa a jeho dějin.

Byl jsem ale vychovaný, jak mojí rodinou, tak u válečného námořnictva, abych následoval spravedlnost a pěstoval věrnost a charakterní rovnost za každou cenu a za každou oběť. Proto jsem se zřekl kariéry a čestné budoucnosti v mém povolání a nepřijal výzvu dvouleté mise v zahraničí a přijal žádost mého tchána, abych mu pomohl v kolonizačním projektu v Mato Grosso. Bataguassú byl osud, ku kterému mne Jan Baťa postavil a zvítězili jsme jenom po velkém úsilí a práci za pomoci přátel mojí rodiny v klíčových místech u vlády státu, v jehož hlavním městě Cuiabá jsem se narodil v roce 1921. Po Bataguassú, nejdůležitější a rozhodující to zákop zdolaný ve vnitrozemí Mato Grosso,  když všechny hlavní překážky byly už námi - mojí manželkou spolu s věrnými a odvážnými přáteli překročeny, přišla pak na řadu Batayporã, která je dnes domovem Českého kulturního střediska v Brazílii.

Moje práce v Bataguassú mi ale nepřekážela, abych  využil všechen vliv a kontakty včetně známostí, které jsem obdržel u známých a slovutných brazilských právníků, abychom zabránili téměř úspěšným pokusům české komunistické vlády zmocnit se majetku, který Jan Baťa koupil  v Brazílii. Jednalo se o Cia de Viação São Paulo – Mato Grosso a Cia Comercial Alto Paraná, první z nich majitelka skoro půl miliónu hektarů pozemků ve Státech São Paulo a Mato Grosso. Držela tato firma také koncesi na říční plavbu řeky Paraná a jejích přítoků. Ta byla firmě udělena díky práci mého otce, Joãa Alfreda de Oliveiry, ještě když zastupoval zmíněnou firmu od jejích počátků v majetku plukovníka Artura Diedrichsena a posléze bratrů Slomanových. Ti byli Janu Baťovi představeni guvernérem státu São Paulo.

Dosáhli jsme tehdy nezpochybnitelného jednohlasného vítězství (10 ku 0) u Komise válečných oprav. Podle práva mělo být rozhodnutí konečné. Stalo se ale, že odborný a kompetentní brazilský advokát angažovaný českou komunistickou vládou měl dobré kontakty u brazilských úřadů, a jemu se podařilo předat věc brazilské spravedlnosti. Tam jsme ale znovu jednohlasně zvítězili ve všech instancích.

Spravedlnost v Brazílii, zemi pokoušející se učinit první kroky ve směru rozvoje, s mnohem kratšími dějinami a tradicí než mají evropské národy, ukázala světu, že pravda musí zvítězit i když stojí proti násilí.

Kdyby beranek žil tehdy v Brazílii, možná že by ho vlk nesežral.

Všelijaké další pokusy české komunistické vlády se nám podařilo odrazit. Co se nám ale už nepodařilo, bylo neutralizovat činy Tomáše Bati Jr. a jeho matky. Počítali oni s podporou české komunistické vlády a rovněž spravedlnosti a vlád Spojených Států, Anglie, Švýcarska a s dobrou vůlí vlády kanadské. S čím počítali ale na prvním místě, byla kolaborace Sonji Wettsteinové a advokátní kanceláře pod vedením jejího otce, která se urychleně postavila po bok Tomáše Jr. a proti Janu Baťovi.

Chtěl-li by se president Edvard Beneš představit světu jako státník, nemohl si přece neuvědomit, že Jan Baťa byl ten pravý vlastenec, oddaný svým ideálům ve prospěch  národa a jeho lidu a že jeho ideály byly ovocem jeho vlastního přesvědčení a výchovy, kterou mu poskytl jeho bratr a skoro otec, Tomáš Baťa Sr., který ho vychoval a připravil aby dále kráčel v jeho šlépějích.

Jan Baťa byl po skončení války připraven bojovat a znovu vydobýt svou pozici jako šéf a postavil se svým odpůrcům, nad kterými by určitě zvítězil, kdyby se česká vláda zachovala spravedlivě a uvolnila mu uschované doklady, které mu zapřela ve prospěch Tomáše Jr.

Čím to prospělo českému lidu? Jenom sliby a nic více, protože on je srdcem Kanaďan  a manželka Sonja je mu mentorkou.

Bezpochyby neudělají ani tisícinu toho, co by Jan Baťa udělal pro svou mateřskou vlast, která mu ležela neustále na srdci, což dokazuje fakt, že odmítl přijmout nabídnuté brazilské občanství, pokud byla jeho vlast obsazena nepřítelem.

Vládní úřady a česká veřejnost si mohou byt jisti, že Jan Baťa převedl  své vlastenecké city na své potomky a ti se dnes zajímají o možnosti obdržet občanství České republiky.

Porovnejte pozorně, vyhledejte si v dějinách, co bylo Československo za Jana Bati, co on znamenal v podnikatelském světě evropském a světovém a co by mohl znamenat dnes a porovnejte to s tím co znamená Tomáš Jr. nebo co mu manželka dovolila udělat, když se neoprávněně zmocnil kontroly Baťovy světové organizace za pomoci českých úřadů které Janu Baťovi zapřely jeho práva.

Kanada a Švýcary jsou jejich prioritou. Nenechte se oklamat, přečtěte si naše publikace a pozorujte, jak si on s manželkou vedou..

Všechny tyto skutečnosti byly už hojně vysvětleny a doloženy v knize Miroslava Ivanova „Sága“ a v našem „Dovětku“ vydaném nakladatelstvím pana Marka Belzy v edici Lusitanica, v dopisech psaných mojí manželkou různým českým osobnostem, novinářům, článcích uveřejněných v tisku a  také v české TV.

A jak vypadá celá tato záležitost dnes? Smečka utvořená komunisty a dekrety presidenta Beneše už přece nežije. Co bude dále s dětmi a vnuky zlínského berana Jana Antonína Bati? Ve 21. století spravedlnost národa tisíciletých tradic a dějin, který byl nedávno přijat do Evropské Unie, má ten nejmodernější právní systém jak sociální, tak pracovní, ekonomický a finanční, přesto se však cítí zaklíněna v minulosti a používá až dětinská ospravedlněni jako z oné La Fontainovy bajky, aby se zprostila jakékoliv odpovědnosti, protože co se stalo, se přihodilo v době právně uzavřené. Co to má znamenat? Proč nebyla taková výmluva použita v Norimberku s nacistickými zločinci? Byla to přece také doba právně uzavřená a jakýkoliv zločin tehdy spáchaný by tak nemohl být znovu  prozkoumán.

Existuji dnes v republice slovutní právníci, kteří mají jiné názory. Například JUDr. Jiří Šetina, který tehdy zastával pozici generálního prokurátora České republiky a má rozdílný názor do dnešního dne. Také JUDr. Zdeněk Vališ ve svém článku „Quid leges sine moribus vanae profiticiunt?“ ( K čemu slouží neplatné zákony, když neexistuje morálka?)

Když bývalý soudce Nejvyššího soudu a dnes ombudsman JUDr. Otakar Motejl, který v roce 1994 odmítl žalobu rodiny Jana Bati pro porušení zákona, odpovídá, že mu běží mráz po zádech, když si uvědomí, co by znamenalo znovu otevřít případy jako K. H. Franka, dává velice jasný vzkaz. Česká republika nedá spravedlnosti průchod, protože nehodlá platit odškodné.

Česká republika by pravděpodobně nebyla schopna platit odškodné týkající se všech procesů, kde byli občané odsouzeni nespravedlivě a protizákonně. Nemáme ale před sebou jenom dvě cesty - ANO nebo NE.

Proč česká vláda neřekne jasně, co chce a co může?

Potomci Jana Antonína Bati, mezi nimi moje manželka, naše děti a já, jeho zeť, nic jiného nechceme než právě takové přiznání, spojené ovšem ze zrušením nespravedlivého rozsudku nad ním vyneseného a uznání jeho naprosté neviny. Chceme jeho jméno vidět zapsané v dějinách českého národa jako jméno jednoho z jeho vynikajících synů.

Ačkoli naše děti jsou Braziliáni, kterým koluje v žilách napůl latinská a napůl slovanská krev, jsou hrdí na své slovanské kořeny. Nevadí jim, že nejsou plnokrevní Slované. Jan Baťa to považoval za dobrou vlastnost.

Možná, že právě proto ho vlci obětovali jako beránka v bajce.

 

Comandante Nelson Verlangieri D`Oliveira, 2005

 .

 

 

 

            .