O vlastenectví jana antonína bati nebylo pochyb

Rozhovor s baťovcem a válečným hrdinou panem Karlem Asterem

Karel Aster žije léta na Floridě. Jeho život byl v minulosti úzce spojen s firmou Baťa, zejména v dobách, kdy byl podnik veden svým druhým majitelem Janem Antonínem. Před druhou světovou válkou jej znal jako šéfa, potom v letech 1939-40 po Baťově emigraci do USA měl možnost lépe poznat jej i jeho rodinu osobně. V roce 1941 byl pan Aster přeložen na Filipíny a s Janem Baťou se již nikdy nesešel. Roku 1961 se oženil se sestřenicí Tomáše J. Bati a bývalou švagrovou Jana A. Bati Janou Gerbecovou, rozenou Menčíkovou. V letošním roce jej Senát Parlamentu České republiky navrhl na udělení státního vyznamenání.

V rámci úsilí připomenout nejslavnější období firmy, obnovit památku věrného následovníka odkazu zakladatele Tomáše Bati a rehabilitovat jej z vykonstruovaných obvinění, za něž byl roku 1947 odsouzen Národním soudem v Praze k 15 letům vězení, konfiskaci majetku a dalším trestům, jsem využil vzácné příležitosti a položil panu Asterovi následující otázky:

Pane Astere, jakým způsobem jste se dostal ke spolupráci s firmou Baťa a jak zde probíhala Vaše kariéra?

K firmě Baťa jsem se dostal na přání mého otce, který byl rozeným obchodníkem a mně též vštěpoval zájem o tento obor. On sám obdivoval Baťovu organizaci a její úspěchy a věřil, že to je pro mě slibná kariéra. Trval na tom, abych se naučil aspoň dva cizí jazyky a tak jsem trávil prázdniny u pohraničních rodin, kde se mluvilo jen německy a po skončení nižšího gymnázia na Mělníku mně umožnil jeden rok intenzivního studia angličtiny v tehdejším pražském Anglickém ústavu.

Do Baťovy školy práce jsem byl přijat na podzim roku 1935 a jak bylo od všech požadováno, začal jsem v obuvnické škole. Když jsem dosáhl dostatečné zručnosti, byl jsem přeložen do obuvnické dílny a pracoval na „kruhu“. Když se pak asi po roce měnila v dílně výroba vzoru a mé funkce (rádlování podpatků) už nebylo zapotřebí, měl jsem možnost hledat si práci v jiném oddělení. Přihlásil jsem se do reklamního oddělení a byl jsem přijat.

Nakonec si mě vybral Ing. arch. J. Černovský jako svého administrativního asistenta, který byl vedoucím výstavního oddělení. Organizoval účast a reprezentaci firmy na veletrzích a výstavách nejen v ČSR, ale i po celé Evropě a tak jsem měl možnost často jezdit do ciziny. V roce 1938 byla jeho hlavním projektem příprava Baťových exponátů na světových výstavách v San Francisku a New Yorku. Tam jsem pak s ním odjel v únoru roku 1939, nejdříve do Kalifornie a pak do New Yorku.

Po skončení našeho úkolu mně firma nabídla místo při výstavbě nové továrny v Belcampu, Maryland. Tam jsem pracoval až do února 1941, kdy jsem byl vyslán se skupinou baťovců pod vedením Ludvíka Gerbece do Manily na Filipíny založit novou továrnu a prodejní síť.

Období 30. let znamenalo největší rozmach firmy Baťa, tehdy již pod vedením druhého majitele Jana Antonína. Osud k němu od počátku nebyl nijak milosrdný – vrcholila světová hospodářská krize. Nejprve bych se Vás rád zeptal, jak jste osobně vnímal tuto změnu v čele firmy a zda jste se tehdy setkal s nějakými pochybnostmi o Janově nástupnictví?

Když jsem přišel do Zlína, byl pan Jan Antonín Baťa již tři roky panem šéfem. U zaměstnanců byl oblíbený a u nás, mladých mužů, obdivován. Jeho rozhodnutí se vždy považovalo za konečné. Detaily, jak se stal majitelem, jsme neznali a ani se o tom nespekulovalo. Firma prosperovala, lidé si dobře vydělávali a všichni jsme byli pyšní na to, že jsme spolupracovníky a účastníky na tom růstu, který dosahovali baťovci po celém světě.

Na úlohu Jana Bati se objevovala v průběhu let různá stanoviska. Někteří jej označují za pouhý „firemní štít“, zatímco úspěchy připisují na vrub výkonných ředitelů, zejména Dominika Čipery. Jakoby veškerá rozhodovací odpovědnost nespočívala na bedrech nejvyššího šéfa firmy. Co podle Vás opravňuje takovýto postoj a jak Vy sám hodnotíte osobnostní a odborné předpoklady Jana Antonína Bati k vedení firmy?

V předválečných letech byl Jan Antonín Baťa převážnou většinou zaměstnanců považován za správného muže na svém místě. Dovedl vybrat a podporovat dobré poradce, uměl mluvit prostou řečí valašského a slováckého dialektu s dělnictvem, měl charisma a důstojné vystupování a byl přirozený „public relations man“. Byl hrdý na svůj kraj a původ a o jeho vlastenectví nebylo pochyb.

A jeho čistě lidskou stránku z osobních kontaktů s ním?

Můj přímý osobní styk s panem Janem Antonínem Baťou skončil mým odjezdem na Filipíny v únoru roku 1941 – a to mi ještě nebylo ani 21 roků. Mohu jen říci, že se mnou měl velkou trpělivost, jelikož v těch letech jsem byl dosti nerozumný a neukázněný mladík. Po válce, když jsem se vrátil do USA, mně dokonce nabídnul, abych za ním přijel do Brazílie. Já jsem tu nabídku nepřijal a odůvodnil jsem to tím, že musím pobývat v USA nepřetržitě aspoň pět roků, abych dostal občanství. Z pozdější korespondence jsem se dozvěděl, že mé rozhodnutí považoval za rozumné a vzhledem k tehdejším poměrům v ČSR za důležité nejen pro mě, ale i pro firmu.

V Brazílii dnes probíhá v gesci Federální Univerzity Mato Grosso do Sul výzkum tamních osídlovacích aktivit Jana Antonína Bati. Jeho plány a vize bývají jakousi setrvačností někdy označovány za „megalomanské“. Známý fejeton „Osídlovat“, publikovaný roku 1938 ve Zlínských novinách, byl jen prvním z řady. Jistěže údajný záměr „vystěhovat český národ do Patagonie“ je hrubým překroucením jeho východisek a pohnutek. Podrobný výzkum možností kolonizace v Patagonii samozřejmě proběhl, to je známá skutečnost. A nešlo zdaleka jen o Patagonii, ale o další rozsáhlá území, například právě v brazilské oblasti Mato Grosso. K myšlence se vracel průběžně a postupně ji začal i realizovat, motivován především snahou o řešení poválečných problémů s milióny běženců a nezaměstnaných ve stísněném a hospodářsky devastovaném evropském prostoru, postiženém navíc invazí sovětského komunismu. Souhrnným výstupem jsou portugalsky psané „Studie o migraci“, vydané roku 1951 v Brazílii. Měl jste možnost blíže se seznámit s těmito jeho záměry, hovořit o nich či snad dokonce se na jejich přípravě nějak podílet?

S jeho názory na emigraci českého národa do Patagonie jsem neměl možnost se blíže seznámit. Spíše si myslím, že to byla úvaha, jak vyřešit úlevu pro ty masy lidí po celém světě, kteří trpí nezaměstnaností a hladem.

Jméno Jana Antonína Bati bylo během války zapsáno do černých listin Velké Británie a Spojených států amerických. Po válce Británie vypustila jen velmi mlhavou omluvu a USA dokonce až v roce 1994 oficiálně prohlásily, že Jan Baťa nebyl nikdy aktivně účasten na kolaboraci s nepřítelem. Vysvětlení svých pohnutek však ani jedna z těchto zemí nikdy neposkytla, ačkoli by pro rehabilitaci bylo zřejmě klíčové. Proč se podle Vašeho názoru dostal Jan Antonín Baťa na černé listiny Spojenců?

Kdo zahájil akci obvinit pana Jana Antonína Baťu z kolaborace a dát ho na černou listinu – názory byly vyjádřeny lépe informovanými lidmi v jejich memoárech. Jisté je, že on a firma Baťa měli hodně konkurentů, protivníků a nepřátel. Ani Beneš a jeho stoupenci se nesnažili nějak pomoci. To, že J. A. B. kolaborantem nebyl, když už na ničem nezáleželo, nakonec uznali. 

Nyní dvě poněkud hypotetické otázky: jak jinak a lépe se podle Vašeho názoru měl Jan Baťa zachovat, chtěl-li zachovat firmu a zároveň se vyhnout kolaboraci?

J. A. B. kolaboraci s Němci odmítnul a Němci firmu nevyvlastnili. To se stalo až Benešovými dekrety a převzetím vlády komunisty.

Mohl se nějak vyhnout svým poválečným problémům v Československu?

Nevím, jak se odsouzení V ČSR mohl vyhnout. Byl to politický rozsudek, který se zákonem a spravedlností neměl co dělat, tak jako mnoho dalších odsouzení pod komunistickou kontrolou.

Zájem komunistů byl jasný. Jak hodnotíte roli ostatních politických stran při štvanici na Jana Antonína Baťu? A co president Beneš?

Soudě podle výsledků jeho diplomacie, Beneš byl tragédie pro československý národ. Jako titulární vůdce musí nést vinu za neúspěchy.

Tomáš Baťa jr. spolu s matkou nejprve bezvýhradně souhlasili s vypořádáním dědictví po Tomáši Baťovi, nevznesli námitky vůči platnosti prodeje firmy Janovi, přesně podle litery závěti byli Janem řádně vyplaceni a tuto náhradu přijali. Proč podle Vašeho názoru napadli závěť Tomáše Bati právě v roce 1947?

O vzniku sporu mezi pány Tomášem J. a Janem A. Baťovými nemám žádné nové a spolehlivé informace. My, baťovci roztroušení po celém světě, jsme jen litovali, že nedošlo k rychlé dohodě a kompromisu. Ta energie a nesmírné zdroje, které spor stál, by byly velmi pomohly k poválečnému rozvoji firmy.

Můj názor je tento: nevěřím, že otec by nechtěl předat své životní dílo svému synovi. Snad ta poslední vůle byla jakési řešení problému, že syn ještě nebyl plnoletý a neměl tu zralost a zkušenosti podnik převzít. Aby zachoval vlastnictví a kontrolu v rodině, převedl jej na svého nevlastního bratra, kterého považoval z členů rodiny za nejschopnějšího převzít vedení podniku. Snad byla osobní domluva, že předá podnik nakonec synovi, až bude plnoletý a schopný závod převzít. Tomu nasvědčují i vzpomínky Dr. Alexandra Menčíka (otce mé manželky), který byl přítomen při otevření poslední vůle. Podle členů rodiny se prý J. A. B. tenkrát vyjádřil asi takto: „Vím, co měl na mysli a splním jeho přání“.

Roku 1948 se konala v Belcampu, Maryland, valná hromada Baťa a.s. Zlín, která rozhodla o neuznání konfiskací v komunistickém bloku a přenesla sídlo společnosti ze Zlína do brazilské Batatuby. O této nepříliš známé skutečnosti hovoří nedávno česky vydaná kniha Francisca M. Arcanja „Svět porozumí“. Uvádí mimo jiné zápis z tohoto jednání. To byly platné akty, které pak musely být nějakým způsobem revidovány poté, co firmu po sérii soudních sporů postupně převzal Tomáš Baťa jr. Jsou Vám známy nějaké podrobnosti o těchto procesech uvnitř firmy?

O té valné hromadě nic nevím.

Další otázka je poněkud spekulativní, přestože poměrně průkazně se k ní vyjadřuje další český pramen, kniha Miroslava Ivanova „Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše“: máte nějaký osobní názor nebo jsou Vám známy nějaké konkrétní skutečnosti o tom, proč většinu soudních sporů v různých zemích vyhrával Tomáš mladší přestože samotný převod firmy z roku 1932 nebyl vlastně nikdy seriózně zpochybněn (vyjma zástupného problému akcií společnosti Holding Leader - kupní smlouva zcela jasně hovořila o veškerém majetku i pokud není jmenovitě uveden)? Mohl v tom hrát roli zájem komunistického Československa, SSSR nebo také některých západních zemí?

Odpověď na otázku neznám a nemám. Vím, že během konce čtyřicátých let a až do konce sporu byl převážnou většinou zaměstnanců považován pan Tomáš J. Baťa za de facto vedoucího a lidé se k němu obraceli o pomoc, radu a rozhodnutí.

Je dnešní firma Bata ještě skutečným nositelem filosofie a étosu zakladatele Tomáše a pokračovatele Jana Antonína? Co z toho se vlastně ještě zachovalo do dnešních dnů? Jsou ty změny dány jen dobou, globalizací obchodu nebo souvisí také nějak s osobnostmi a charakterem svých protagonistů?

Jsem přesvědčen, že dokud Tomáš J. Baťa žije, je skutečným nositelem a podporovatelem filosofie jeho otce. O stavu dnešního podniku však nemám informace. Je to soukromá firma a neuveřejňuje výroční zprávy.

Jak by se měla podle Vašeho názoru Česká republika postavit k osobnosti Jana Antonína Bati dnes, může ještě něco napravit po více než padesáti letech?

Nevím, zda podle zákonů České republiky se dá rozsudek zrušit. To by bylo nejspravedlivější. V historii se často stanou nečekané věci. Právě v posledních dnech papež blahoslavil rakouského císaře Karla I. Tak daleko by to snad s panem Janem Antonínem Baťou jít nemělo, ale možná, že by se česká vláda mohla kladně vyjádřit (a ovšem veřejně) a ocenit zásluhy za úspěchy, jichž dosáhl během svého vedení v letech 1932 – 1939, které jistě přispěly k prosperitě celého východomoravského kraje a proslavily český národ v cizině.

Na závěr osobní otázka: co pro vás znamená Vaše navržení na udělení státního vyznamenání v České republice?

O státní vyznamenání za mé služby za války jsem nikdy nežádal ani o ně neusiloval. Je to výsledek neúnavné akce, kterou již před lety zahájil můj přítel z mládí na Mělníku Dr. Mirko Matějka.

V prosinci roku1941 se v Manile hlásilo do služeb americké armády čtrnáct Čechoslováků. Byli přijati jako čeští dobrovolníci a jejich oficiální status byl „zaměstnanci ministerstva války“, jelikož tehdejší zákony ještě nedovolovaly je přijmout oficiálně do vojenské služby. Těch čtrnáct se zúčastnilo celé obranné akce Americké armády na Filipínách až do její kapitulace Japoncům. Pak až do konce války byli Japonci drženi jako váleční zajatci bez ohledu na to, že oficiálně byli civilisty. Během zajetí jich sedm zahynulo a sedm jich přežilo těch tři a půl roku války. Já jsem teď již poslední z nich naživu.

Američané ocenili jejich služby individuálně a sedm z nich bylo poctěno Medailí svobody, nejvyšším vyznamenáním, jež může být uděleno civilnímu občanu (jediným dalším takto poctěným Čechem byl prezident Václav Havel). Čtyři z nich posmrtně – válku nepřežili. Těch sedm, kteří v zajetí zahynuli, dostali od Filipínské republiky Medaili za  osvobození Filipín, která byla předána pozůstalým letos na jaře filipínským ambasadorem. K jejich památce také na Filipínách postavili pomník, který uvádí jejich jména a vyjadřuje díky Filipínské republiky za jejich příspěvek k osvobození země.

Já jsem sice žádnou medaili nedostal, ale cítím se plně odměněn, že jsem dostal ihned po válce americké občanství a že se ještě dnes cítím v plném zdraví. V případě, že by se česká vláda rozhodla mně medaili udělit, mohl bych ji přijmout jen ve jménu všech těch čtrnácti dobrovolníků.

Děkuji Vám za rozhovor.

Marek Belza, 15. října 2004