BAŤA - OBUVNÍK A ZAKLADATEL MĚST

Emigrační banky pro gigantický transfer 150 miliónů osob – Z Mariapolis do Vatikánu – Vyslanec Svatého Otce v Brazílii – Životní dráha a záměry Jana Antonína Bati

Jan Antonín Baťa je člověk, který se nespokojil s dosud známými a ve světě běžně přijímanými metodami vystěhovalectví a kolonizace. Usiluje o jejich přeměnu na kapitalistické podnikání ve velkém měřítku. Jeho záměrem je uvést do pohybu masy lidí způsobem sériovým a průmyslovým, jakým se vyrábějí automobily v Detroitu nebo párky ve Frankfurtu.

Hned na začátku připomeňme, že tento významný naturalizovaný Brazilec československého původu je osobností diskutovanou a kontroverzní. Král obuvnické výroby ve své rodné zemi je v současnosti pravděpodobně největším světovým výrobcem obuvi. Jan A. Baťa byl během války zapsán na černou listinu Američanů. Byl obviněn, že do svých bot obouval hitlerovská vojska. V poválečném Československu, ještě za vlády presidenta Edvarda Beneše, byl odsouzen lidovým soudem k patnácti letům vězení.

Tváří v tvář takovým obviněním Baťa naopak vždy dokládal svůj antihitlerovský postoj odchodem z Československa do Spojených států v roce 1939. Jestliže se pak zdržel veřejných prohlášení svých sympatií k demokratickému táboru, bylo to dáno obavami z persekucí, jimž by vystavil své příbuzné, kteří zůstali v Československu. Kromě toho soustavně nemalými sumami peněz podporoval hnutí protiněmeckého odporu. Jeho zápis na černou listinu byl motivován obchodními zájmy konkurence.

KOLONIZÁTOR

Jedno je jisté: není mnoho lidí, kteří by mohli zasvěceně hovořit o záležitostech kolonizace ve velkém měřítku jako pan Baťa. Po celém světě založil na třicet průmyslových měst. Vyrůstala jako houby po dešti okolo jeho obuvnických továren. V Brazílii založil také dvě zemědělská osídlovací centra. S oblibou zanáší do map jméno Baťa jako součást místních názvů – tak třeba Bataville ve Francii poblíž Štrasburku, Batanagar v hinduistické Indii, Batapur v Pákistánu nebo Cali-Bata na Jávě či Batawa v Kanadě. V Brazílii na severu státu São Paulo založil město Batatuba a do oblasti Mato Grosso umístil Bataguaçú, zaměřené právě na zemědělské podnikání.

„Moji předkové byli ševci již od roku 1576,“ říká Jan Baťa s hrdostí. A skutečně se roku 1898 narodil do rodiny obuvnických podnikatelů ve městě Zlíně. A dále dodává: „Všichni byli ševci a katolíci.“ Když Jan přišel roku 1912 do firmy, jednalo se spíše o rodinnou továrničku. Tehdy jí šéfovali jeho bratři Antonín a Tomáš a zaměstnávali 240 dělníků. Po Antonínově smrti prodal Tomáš firmu Janovi. To se psal rok 1931 a v závodech už pracovalo 16 tisíc lidí.

V roce 1932 Tomáš zemřel a Jan se rozhodl pro expanzi na zahraniční trhy. Jeho obchodní výsledky byly ohromující. Zahájil zakládání průmyslových měst nejprve v Evropě a pak v ostatních světadílech. Válka – bez ohledu na roli, jakou v ní Baťa sehrál – jej však připravila o veškerý majetek v Československu, Polsku, Maďarsku a dalších zemích. Roku 1940 opustil Spojené státy a přesídlil do Brazílie. Vybral si nejpříhodnější místo a založil Batatubu, kde dnes bydlí.

Z MARIAPOLIS DO VATIKÁNU

Na začátku jeho brazilských akvizic byl nákup společnosti Viação São Paulo – Mato Grosso za říšské marky obstavené na účtech v Německu. Podle jeho vlastního vysvětlení měl to štěstí, že narazil na německého majitele, jenž byl fanaticky přesvědčen o budoucím Hitlerově vítězství ve válce. Jeho víra byla tak neochvějná, že přistoupil na prodej společnosti za nezajištěné peníze ze zablokovaných účtů. Při plánování budoucího využití rozsáhlých území v majetku společnosti dospěl Jan Baťa k rozhodnutí zahájit zemědělskou kolonizaci namísto dosavadního modelu založeného na výrobě obuvi, jak tomu bylo v Batatubě a všech dalších městech, nesoucích v předponě či příponě svého názvu Baťovo jméno. A tak roku 1944 založil město Mariapolis (jeho název zvolil na počest své manželky Marie – pozn. překl.) na území mezi Alta Sorocabana a São Paulo.

Dnešní Mariapolis má 10 tisíc obyvatel a Baťa ji vybudoval zcela po svém originálním způsobu. Jak jsme řekli už na začátku, nebyl spokojen s pomalostí dříve využívaných metod podpory migrace obyvatelstva z přelidněných zemí a kolonizace neobydlených částí světa. A protože jeho projekty nepostrádají ambice a velkorysost, rozhodl se obrátit na Vatikán, aby pro svou myšlenku industrializované migrace a kolonizace získal podporu Svatého Stolce. Nešlo mu jen o posvěcení jeho plánu papežskou autoritou, ale i o to, že sama Itálie je stísněným centrem intenzivního demografického růstu.

EMIGRAČNÍ BANKY

Základní idea Jana Bati musí každému nezkušenému občanu připadat jako sen. Posuzována z kterékoli strany fascinuje svou jednoduchostí. Průmyslník navrhuje vytvořit ve všech důležitých zemích, zejména hustě zalidněných, síť Emigračních bank. Tyto instituce, jak již naznačuje jejich název, by měly své hlavní poslání ve financování vystěhovalců. Náklady na každého emigranta by činily tisíc dolarů. Splatnost úroků by začínala od prvního roku. Za patnáct let by byl kapitál i s úroky splacen a každý přesídlenec by měl několik desítek tisíc zisku.

Pokud jde o splácení úroků a kapitálu, argumentuje Jan Baťa číselnými údaji ze svých měst, především z Mariapolis. Celá operace má být prakticky bez rizika. Návratnost vloženého kapitálu je podle něj zaručena – pokud o tom někdo vyjádří pochybnosti, dostává neprodleně pozvání k návštěvě Mariapolis, aby si mohl osobně pohovořit s osadníky.

Totéž se rozhodl učinit i Svatý Otec – v současnosti právě v Brazílii pobývá na návštěvě Baťových podniků jeden z členů vatikánské university. Předtím, než se souhlasně vysloví k Baťovým myšlenkám, chce papež získat nezprostředkované informace o tom, jak v Brazílii funguje to, co dosud sãopaulský obuvník vybudoval.

CENA JEDNÉ SMRTI

Ve prospěch své myšlenky disponuje Jan A. Baťa silnými argumenty. Dokáže hovořit dlouho bez přerušení, aniž by ztratil nit, když říká:

„President Truman prohlásil ve svém projevu z 23. července, že pouze Spojené Státy vydají tento rok 56 miliard dolarů na zbrojení, přes 6 miliard na vojenskou pomoc evropským spojencům a navíc ještě dalších více než 6 miliard, odpovídajících ročním výdajům na válku v Koreji. Švýcarský vojenský rozpočet pohltí 80% veškerých národních výdajů a tento podíl není příliš odlišný ani u ostatních evropských národů, vystavených strašlivé hrozbě sovětského útoku. Na druhé straně Mezinárodní organizace pro uprchlíky má být kvůli své neefektivnosti a vysokým nákladům rozpuštěna.

Když nám Jeho Svatost Pius XII. připomíná,“ pokračuje pan Baťa, „že potřebujeme řešit problém běženců, utrpení a hladu v Evropě, a jako možné východisko naznačuje možnost emigrace Evropanů do zámoří, obrací naši pozornost na zcela základní problém. Dvě světové války byly válkami o životní prostor. Zatímco v Evropě je nadbytek lidí, v Latinské Americe je nadbytek prostoru. Třicet miliónů lidí zahynulo ve dvou válkách a podle statistik princetonské university smrt každého vojáka vyšla v přepočtu na 104 tisíc dolarů. Za cenu smrti každého z těchto vojáků bychom dnes mohli umožnit 104 evropským uprchlíkům usadit se v zámoří, například v Brazílii. Přistěhovalec by dostal svůj kus půdy a Brazílie devizové prostředky.“

Po krátkém oddechu Jan A. Baťa uzavírá: „Podle mých propočtů bychom potřebovali přivést z Evropy do nových zemí během příštích patnácti let přibližně 150 miliónů osob. Pouze v samotné Brazílii máme dostatek volného prostoru pro takový počet obyvatelstva. Ve světě je bez užitku a „na horší časy“ uloženo na 150 miliard dolarů, které také potřebují „emigrovat“. Nezapomínejme, že vystěhovalec potřebuje tisícidolarovou půjčku se splatností patnáct let. Neexistuje nic jednoduššího, než odlehčit stísněnému prostoru dusícímu Evropu a otevřít ohromnému potenciálu nevyužitých sil možnost využívat nová území.“

Podobně jako papeži vyložil Jan A. Baťa tyto své myšlenky podrobně i nám a k zamyšlení pro naše čtenáře. Baťa je člověk, jenž má svou minulost, ale dokáže odvážně přemýšlet o budoucnosti.

 

Publikováno 16. září 1951 v Correio da Manhã, Brazílie

 

Překlad ã Marek Belza, 15. listopadu 2004