MEMORANDUM PRO: A. Matt. Werner, General Counsel

OD: Joseph S. Brock

VĚC: Baťa

DATUM: 20 dubna 1943

Oddělení vyšetřování a výzkumu vypracovalo zprávu o různých společnostech Baťa ve Spojených státech a doporučila uvalení nucené správy a dozoru. Její doporučení je na programu schůze výkonného výboru ve středu 21 dubna 1943.

Jan Baťa a jeho zájmy  po několik let představují mnoho komplikovaných a složitých problémů pro mnoho orgánů americké vlády a různé odborové a průmyslové skupiny ve Spojených státech. Mezi orgány státní správy, které se doposud zajímaly o jeden nebo více aspektů „problému Baťa“ jsou ministerstva zahraničí, financí, spravedlnosti, práce a obchodu a záležitost se už přinejmenším při jedné příležitosti dostala na půdu kongresu. Vezmeme-li v úvahu rozsah Baťova impéria a spektrum jeho různých problémů v minulosti i nyní, můžeme při zpětném pohledu zapochybovat, že by některá společnost mohla uspokojivě zdůvodnit všechen čas, úsilí a práci vynaložené k naplnění svého podnikatelského záměru.

Jakékoliv poznatky pisatele o Janu A. Baťovi a jeho zájmech vycházejí ze skutečnosti, že po dobu několika měsíců zastupoval ministerstvo financí v Meziresortním výboru pro černou listinu. Krátce před jeho přijetím pozice v tomto Výboru zástupci spěli k vymazání jihoamerických společností Baťa z černé listiny. V té době se problém zdál tak komplikovaný, že členové Výboru usoudili, že ustaví Podvýbor za účelem podrobného studia diskutované otázky pod předsednictvím zástupce ministerstva financí. Bylo dohodnuto, že pisatel by měl obdržet toto pověření, které skutečně po několik měsíců vykonával. Jeho první podnět nadřízeným v ministerstvu financí byl, aby na Baťu byl ihned vložen dozor z ministerstva financí tak, aby se získaly co možná nejúplnější informace týkající se daného problému. Zatímco tehdy se toto zdálo být přijatelné, nic dalšího nebylo ministerstvem financí učiněno v souvislosti s dozorem nebo vyšetřováním Bata Company v Belcampu a různých Baťových účastí v New Yorku. Výboru byla ponechána možnost dosáhnout na informace pouze studiem různých dokumentů a osobními kontakty s těmi, kdo předtím přišli do Washingtonu. Nebyl zde učiněn žádný pokus analyzovat všechny různé informace zjištěné Výborem a které obsáhly dva svazky dokumentů a akt, a navíc takzvanou „Black Encyclopedy“, připravenou Baťovými právními zástupci a ukazující různé složité rozvětvení vlastnických práv a kontroly nad obchodními zájmy. Toto memorandum vychází z potřeby shrnout hlavních poznatky, přednést několik souvisejících skutečností a několik osobních názorů svého pisatele.

I. Poznatky ve věci Jana Bati

Jan A. Baťa, jako následník svého bratra Tomáše Bati, se stal ústřední postavou a „šéfem“ společností Baťa. Ze všech shromážděných podkladů plyne, že zatímco tento muž nastoupil po vlivné a velké osobnosti svého bratra, on sám nemá jeho schopnosti a manažerskou sílu, jejímž dokladem byl dlouholetý respekt československé vlády vůči Tomáši Baťovi. Je zjištěno, že ministr financí údajně stále poptával jeho rady a návrhy ohledně řízení finančních záležitostí této republiky.

Jméno Jana Bati bylo záhy umístěno na britské černé listině a když se Baťův právní zástupce pan Ketcham dotazoval na důvody tohoto britského opatření, domníval se, že Britové ho považovali za nepřítele kvůli nedorozumění. První pokus právních zástupců dosáhnout vymazání Bati a jeho společností z americké a britské černé listiny byl postaven na plánu, jímž by se zájmy společností Baťa v zemích Osy a okupovaných zemích oddělily od zájmů ve zbytku světa, platby ve prospěch Osy by byly ukládány v blokovaných fondech a ve společnosti zbavené nějakého stigmatu nepřátelského statusu. Britové takový návrh rezolutně smetli. Na obědě s panem Jamesonem 17 dubna 1943, vyjádřil dotyčný domněnku, že důvodem britského odmítavého postoje byla skutečnost, že vně Osy by to prakticky mělo za následek nadvládu zájmů Bati ve Spojených státech a řízení z amerického území. Připomínka pana Jamesona byla poprvé, kdy pisatel slyšel tuto rozšířenou teorii. On sám však věří, že námitky vlády Spojených států nebyly o nic méně důrazné než ty britské.

Jedna z kapitol zprávy Oddělení vyšetřování a výzkumu, jmenovitě kapitola IV, na stránce 13, je nadepsána „Evidence pro-nacistických sklonů Jana A. Bati“. Úředníci Ministerstva financí se nikdy nezdáli být zcela přesvědčeni, že tento muž neměl v hloubi určité sympatie pro Osu, ale je tam velmi málo konkrétních a hmatatelných důkazů na podporu obvinění z pro-germanismu. Uváděné skutečnosti poukazující na tento závěr jsou následující:

1. Jan Baťa navštívil Říši po propuknutí války v roce 1939 a setkal se s maršálem Goeringem. Tato návštěva měla být na Goeringovo pozvání a s jeho osobní zárukou bezpečnosti. Baťa asi v tu dobu přijel do Říše a později se vrátil. Nikdo neví co se přihodilo během jeho návštěvy, ale předpokládá se, že během té doby jednal s nejvyššími nacistickými úředníky o svých zájmech v Německu a na obsazených územích.

2. Britská a česká vláda neuspěly ve snaze dosáhnout jeho prohlášení oddanosti spojencům. Důvodem takového postoje podle jeho právních zástupců bylo, že se neodvážil otevřeně prohlásit svou oddanost vládám Anti-Osy, protože by tím vystavil v nebezpečí své podniky v Evropě pod kontrolou Německé Říše a mohl dokonce uvést v nebezpečí životy svých zaměstnanců. Toto je možná pravda, ale jestli jeho postoje byly konzistentní od začátku, prohlášení by jeho pozici vůči nacistům nijak nezměnilo.

3. Jan Baťa přinejmenším při jedné příležitosti prohlásil: „Nikdy nebudu jednat proti zájmům Německé Říše“. Toto sdělení je opakovaně vykládáno jako „vnější nátěr“ pro uspokojení nacistů.

4. Možná nejdůležitější důkaz o možném pro-nacistickém smýšlení je skutečnost , že když Baťa opustil Spojené státy, odešel Brazílie a koupil obrovské pozemky z německých účastí. Pisatel vždy zastával názor, že Němci by neprodali takovou rozsáhlou pozemkovou držbu v Jižní Americe někomu, komu by nevěřili. Právní zástupci se pokusili vysvětlit tento obchod jako důsledek skutečnosti, že kupní cena byla uhrazena z blokovaného korunového vkladu a tak Němci ve skutečnosti zaplaceno nic nedostali. Tím byl nacistický majetek od nich výhodně vyveden. Takové vysvětlení se zdá poněkud naivní a pisatelův osobní názor je, že hospodářské úřady Říše nemohou být tak hloupé.

Během jednoho ze zasedání podvýboru se před komisi dostavil Dr. Jan Masaryk, vicepremiér a ministr zahraničí československé exilové vlády. Členům komise sdělil: „Jan Baťa není nacista více než jakákoliv osoba v této místnosti, ale on je prostě zatracený blázen“.

Mimochodem by se dalo říci, že Podvýbor nikdy nebyl zcela uspokojen pokud se týče vlastnických práv kontrolních subjektů ve Švýcarsku, ale ty byly a nadále ještě jsou zahaleny nejhlubším tajemstvím. Když byli právní zástupci zváni na zasedání Podvýboru, aby jmenovali osoby pro které pracovali, tvrdili, že neznají své skutečné objednatele. V jednání s panem Thomasem Batou, synem Tomáše Bati a synovcem Jana Bati, dotyčný pisateli řekl, že kdyby jeho strýc, když poprvé předstoupil před americkou vládu, vyložil své karty upřímně a otevřeně na stůl a poskytnout americkým vládním úřadům plné a kompletní informace, nebyl by nyní v oné nešťastné pozici, v jaké je. Postoj Jana Bati byl tajnůstkářský a nekooperativní a zatímco mnoho hodnověrných a možná solidních zdůvodnění mohlo posunout dosavadní průběh procesu, nepodařilo se mu ani rozptýlit pochybnosti o jeho poctivých záměrech a postojích pokud jde o probíhající válku. Pisatel zastává názor založený na poznatcích, že i když lze připustit, že Jan Baťa není pronacisticky zaměřený, není ani nadšený pro Spojence a že jeho postoj sleduje střední cestu tak, aby si bez ohledu na výsledek současného konfliktu mohl být po skončení války jist pochopením vítěze pro své obchodní zájmy.

II. Povaha Baťovy „ideologie“

Právní zástupci stále připomínají a zdůrazňují filantropické hledisko a povahu Baťovců. Neúnavně opakují, že Baťovo pojetí jejich osobního bohatství nespočívá tolik ve výši platu, ale spíše ve výši veřejných fondů určených k rozvoji obchodu, zlepšení životních podmínek zaměstnanců a pro jejich všeobecný blahobyt a vzestup. Stále upozorňují na výstavbu domů pro zaměstnance s levnou činží, výcvik dělníků k pečlivosti a přemýšlivosti, úspornost a plánování, zdravotní péči a různé další obecně poskytované výhody. Všechno toto je nepochybně pravda, ovšem se zřetelem k současnému pokroku v pracovních vztazích, jeví se v obecném trendu a povaze všech jejich lidumilných aktivit silný spodní tón toho, co někteří členové Výboru nazvali paternalismem. Při diskusi o této stránce Baťova impéria, někteří členové Výboru poukázali na to, že zatímco Baťa nesporně šel daleko za rámec známých evropských standardů, existuje mnoho amerických koncernů, které došly ještě dál a navíc ponechaly svým zaměstnancům mnohem víc svobody jednání než přináší Baťova filantropie. Například, jak už bylo uvedeno, Baťa staví domy s náklady asi $3,000 za jeden, který pronajme zaměstnanci asi za $25 měsíčně. Se zřetelem k nyní platným činžím je to nájem nepochybně levný, ale po několika letech, kdy se dům zaplatí, patří nadále svému původnímu majiteli. Navíc domy, jak to doloží inspekce v Belcampu, Maryland, přestože vypadají úpravně a solidně, jsou uniformní a podobají se řadě krabiček od sýra. Zaměstnanec nemá žádnou možnost jakkoliv vyjádřit osobní vkus nebo přání. Snahou podniků Baťa je nepochybně učinit zaměstnání dostatečně zvýhodněným tak, aby zaměstnanec nikdy nepocítil potřebu odejít.

Veškeré úsilí se zdá být vyvíjeno k vytvoření co nejvyšší osobní loajality vůči Baťům a zdá se, že tato snaha byla z větší části docela úspěšná. Jedním z Departmentů, který se zajímal o tento problém, bylo Ministerstvo práce v souvislosti s přestupky proti platovým předpisům a pracovní době, které se vyskytly v Belcampu. Pan Jerry Reilly z tohoto ministerstva, byl právním poradcem pro tyto případy. Odborové unie se od počátku rozhořčeně postavily proti Baťovi a pisatel měl přinejmenším jednu příležitost k jednání s odborovými úředníky, kteří jej z vlastní iniciativy informovali a žádali v této věci o specifický zásah. Je také informován, že ministerstvo zahraničí přijalo zástupce odborů, kteří požadovali ponechání společností na černé listině. Pisatel byl informován, že v případě odstranění  společností z černé listiny se očekává oficiální protest činitelů Americké Unie. Jinými slovy, americké odbory ze svého hlediska nepovažují Baťovu filozofii za zdravou. Při sobotním obědě pan Jameson vyjádřil svůj pocit, že vůči odborářskému tlaku by mohl vzniknout určitý odpor ve vládě. Zatímco odboroví zástupci mohou čas od času podnikat různé pokusy dosáhnout svého, pisatel pevně věří, že ani odbory ani zástupci průmyslu nemají mít žádný vliv na jakékoliv rozhodnutí doposud učiněné nějakým výkonným státním orgánem, s výjimkou takových případů, kdy příslušné ministerstvo je vyzváno k řešení přestupku proti nějakému zákonu.

V roce 1934 Baťův švýcarský právní zástupce Dr. Wettstein instruoval newyorské právníky, aby vyhledali nějakého vlivného právního zástupce pro Baťovo zastupování před ministerstvy práce a zahraničí ohledně udělování víz, atd. Od dob záměru na vybudování továrny v Marylandu se ukázal vhodný člověk v osobě člena Senátu Millarda Tydingse, který se stal jejich pověřencem ve vyjednáváních s těmito úřady. Pisatel mimochodem viděl odborové deníky, kde senátor bez obalu toto spojení hodnotil. Podle určitých přistěhovaleckých předpisů se zdá, že je možné si do země přivést řemeslníky, instruktory a odborné dělníky a vše bylo zařízeno tak, že Baťa mohl postupovat podle svého záměru. Nicméně nedlouho předtím ministerstvo spravedlnosti přijalo stížnosti, že přišli s platnými pracovními smlouvami a tak Baťovi lidé zjistili, že jsou v potížích s Úřadem pro přistěhovalectví a naturalizaci. Poslankyně za Massachusetts Edith Nourse Rogers vnesla problém na půdu kongresu v roce 1939 a požadovala vyšetření proč toto bylo dovoleno. Byla to prý jediná řeč paní Rogers, kterou kdy pronesla na téma práce, a je podezření, že byla objednána kruhy massachusettského kožedělného průmyslu, který je v její oblasti velmi vlivný.

III. Krátká historie továrny v Belcampu

Zatímco Baťa provozuje několik vlastních prodejen v Spojených státech, jeho centrum pro naší zemi je v Belcampu, Maryland. Zde mají vybudovanou továrnu s rozsáhlým strojovým parkem, velkoobchod a několik cihlových domů pro zaměstnance přímo v místě. Celý komplex má dost atraktivní vzhled. V letech 1920 až 1930 se dovážely lodní cestou levné boty z továren ve Zlíně, Československo, určené k prodeji v Spojených státech. V roce 1935 byla s Československem uzavřena dohoda snižující cla na boty, ale rok před tím bylo nakoupeno 2200 akrů na současném místě v Belcampu pro výstavbu továrny na výrobu obuvi pro americký trh. Po Mnichovské smlouvě v roce 1938 vedoucí pracovníci z Baťových závodů velmi jasně vytušili nastávající potíže a v červnu 1939 byly v budovy závodu v Belcampu dostavěny. Továrny ve Zlíně byly vybaveny bohatým strojovým parkem, který se z českého podniku začal převážet do Spojených Států. Ve skutečnosti bylo všechno importováno v podobě součástek. Od německé okupace Československa patrně předcházelo veškerému tomuto vývozu schválení Německé Říše. V září 1939 byla továrna v Belcampu v provozu. V prosinci 1939, tři měsíce po vyhlášení války, Německo uvalilo embargo na další vývozy.

Továrna má nyní asi 300 zaměstnanců a je v činnosti asi na 30 % výrobní kapacity.

Pisatel navštívil Belcamp, který je velmi blízko u základny americké armády Aberdeen Ordnance Proving Ground. Našel zde malou komunitu Čechů, kteří se zdají být vcelku spokojeni. Domy, jak je uvedeno shora, jsou na jedno kopyto a vykazují jistou jednotvárnost. Stavba administrativní budovy má přiměřenou velikost a obsahuje také hotel, který je zřejmě často využíván důstojníky armády při návštěvě polygonu Aberdeen.

IV. Faktor Černé listiny

Jak je uvedeno shora, pisatelovy poznatky a zájem o Baťovu pozici jsou vedeny z hlediska černé listiny. Po nějakou dobu se pisatel domníval, že hospodářské jednotky v Latinské Americe by neměly být v současné době ohrožovány nedostatkem strojního vybavení, práce a spotřebního zboží. Naopak by bylo vhodné nějakou metodou zajistit jejich ochranu tak, aby Organizace spojených národů mohla profitovat ze všech těchto jednotek zřízených v různých zemích a podle možností zabezpečit produkci různých podniků a prodejních sítí. S tímto závěrem, byl Podvýborem vypracován program pro způsob odblokování. Ten zahrnoval co nejdůslednější odříznutí Jana Bati a zřejmě by znamenal kompletní ovládnutí latinsko-amerických společností ze Spojených států. Ministerstvo zahraničí se zdálo být touto metodou zvláště nadšeno, ale při poslední pisatelově konferenci s pány Johnem  Paehlem a Orvisem Schmidtem z oddělení zahraničních fondů oba vyjádřili jistou pochybnost, že by Baťa mohl někdy být zcela odříznut přinejmenším od nepřímého vlivu. V této spojitosti by bylo možno konstatovat, že žádným jiným programem, než plnou nucenou správou, nemůže být odstavení Jana Bati účinně zajištěno. Záměrem Podvýborem navrženého programu byla odblokování podniků víceméně jako skupiny, kdežto pisateli bylo dáno na srozuměnou , že současné úsilí je nasměrované k odblokování samostatných jednotek. Mezi nyní platnými návrhy byl návrh zřízení výboru s rolí jakéhosi přátelského arbitra s pravomocí odstranit manažery nebo zaměstnance, kteří by mohli být považováni za nebezpečné nebo nepřátelské, z výplatních listin latinsko-amerických společností. Výbor pro černou listinu, pracující víceméně pod vedením ministerstva financí, odmítl schválit či zamítnout zřízení takového výboru, ale jak pisatel pochopil, výbor již zřízen byl a skládá se z následujících osob: Thomas Bata, Montreal, Kanada; zástupce Prague Bank v New Yorku, a pan McPherson, který je spojen s kanadskou Správou cizího majetku. Pisatel je důvěrně informován , že ministerstvo zahraničí nepohlíží příznivě na zařazení pana McPhersona do tohoto výboru, ale nebude záležitost komentovat s tím, že americká vláda odmítla se ke zřízení výboru tak či onak vyjádřit. Podle současných poznatků se jako rozumný jeví předpoklad, že různé latinsko-americké společnosti budou brzy z černé listiny odstraněny. Nicméně není vypracován žádný plán pro vymazání Jana A. Bati jako osoby z černé listiny a pisatel se domnívá, že pan Baťa ve skutečnosti dává přednost ponechání na černé listině, protože to vylepšuje jeho pozici v Říši. Zajímavostí z poslední doby je fakt, že na posledním zasedání Výboru pro černou listinu v pondělí 19 dubna 1943, jehož se pisatel účastnil, byl na černou listinu umístěn jakýsi Beruti, advokát v Argentině, který byl také prezidentem argentinské společnosti Baťa. Tento záznam však nebyl nijak spojen s Baťovými aktivitami.

V. Problém nucené správy

Během sobotního oběda s pisatelem pan Jameson poznamenal, že v současnosti existují dva silné důvody proti nucené správě. První, že Thomas Bata má patrně zájem o vlastnická práva a, druhý, že by nucená správa mohla ohrozit fungování společností.

l. Zájmy Tomáše Bati.

Thomas Bata, Montreal, Kanada, je synem Tomáše Bati Sr., skutečného zakladatele impéria. Je to pohledný mladý muž ve věku asi 28 nebo 30 let, velmi milý, přátelský, patrně poctivý a schopný. Má důvěru kanadské vlády, je jednoznačně na straně Spojenců a je důstojníkem  kanadské armády v záloze. Jeho společnost v Kanadě velmi těsně spolupracuje s Brity a Kanaďany na válečných objednávkách a pisateli sdělil, že doufá, že Balcamp může být také zapojen do amerického válečného programu.

Tato teorie možného podílu Thomase Bati Jr. v podnicích rozhodně povstává jako nový faktor v celkovém obrazu, protože dosud nikdy během pisatelova předsednictví v Podvýboru nebyla rozvíjena. První náznaky se objevily, když se o tom zmínil pan Ketcham při rozhovoru na vašem ministerstvu. Pisatel se ptal pana Jamesona, zda měl nějaké průkazné svědectví nebo důkaz o vlastnických právech a jak tomu rozumím, v držení právních zástupců nic takového není. Důvodem je opět tajnůstkářství a odpor Čechů poskytovat zásadní informace týkající se důležitých osob (to jest Thomas Bata Jr. v této věci, právě tak jako různé vládní úřady) a jakýkoliv náznak nějaké kličky hned vyvolá nedůvěru. Příběh je v krátkosti takový: Thomas Bata v New Yorku navštívil právní zástupce. Co bylo tehdy řečeno jím nebo jemu se nezjistilo; v každém případě se cestou zpět do Montrealu zastavil v Lake Placidu, New York, kde navštívil paní Muskovou, vdovu po Franku Muskovi, šéfu firmy Muscamo Corporation a významném důvěrníku (Jana) Bati. Paní Musková je údajně žena s velmi neurotickým temperamentem. Brzy po návštěvě mladého Bati napsala dopis panu Fallonovi z Úřadu pro správu cizího majetku, ve kterém uvádí, že Tomáš Baťa Sr. v noci před svou smrtí při letecké nehodě v roce 1932 řekl jí a jejímu manželovi, že jeho syn by jednou měl dosáhnout důležité pozice v Baťově impériu. Toto se zdá být jediným svědectvím, které mohu shledat ohledně vlastnických nároků Thomase Bati, Jr. Je samozřejmě možné, že nějaký podíl vlastní, ale v podmínkách současného světa nevidím možnost, jak to prokázat.

2. Zajištění fungování podniku

Pokud se týče problému chodu podniku, samozřejmě by velmi záleželo na jeho managementu a lze věřit, že Správa cizího majetku bude schopna úspěšně udržet Belcamp v činnosti. Belcamp je nyní jen na 30 % výrobní kapacity, částečně kvůli nedostatku pracovních sil, který nucená správa samozřejmě nemůže zlepšit. Je těžké dokola poslouchat tuto námitku, ledaže by Správa postupovala nešťastně při udržování nezpůsobilého managementu, což je možnost podle všeho vysoce nepravděpodobná.

Na druhé straně existují některé faktory, které hovoří pro nucenou správu:

l. Říká se, že jsou jisté společnosti který si nepřejí obchodovat s Baťovými společnostmi kvůli nejisté pozici Jana Bati a skutečnosti, že podniky jsou předmětem vyšetřování. Nucená správa by měla tento postoj změnit.

2. Belcamp vlastní dostatečný strojový park a ne všechen je využitý. Volná kapacita by mohla posloužit pro potřeby Quartermaster General’s Departmentu nebo některého jiného ústředí ozbrojených složek.

3. Říká se, že v tamních skladech jsou slušné zásoby deficitního materiálu, například gumy. Pokud by společnosti byly pod nucenou správou, bylo by možno tohoto materiálu použít pro věci jiné než jsou boty.

4. Britové i Kanaďané mají pod nucenou správou jejich jednotlivé podniky Baťa, patrně s velkým úspěchem. V případě Kanady, jak je uvedeno shora, mladý Thomas Bata spolupracuje velmi těsně s vládou a zdá se, že pod její generální supervizí podnik prakticky sám řídí a provozuje.

V celkovém pohledu se zdá, že nucená správa nabízí nejlepší řešení „problému Baťa“ ve Spojených státech. Jestli Thomas Bata skutečně vlastní nějaký podíl, může svůj nárok náležitým způsobem uplatnit. Mezitím může být společnost ovládána Správou (cizího majetku) s takovou pomocí nebo finanční podporou, jakou si vyžádá od současného managementu a lze doufat, že v nejlepším zájmu válečného úsilí Spojených států by měla nucená správa trvat, dokud bude existovat podezření z vlivu člověka, který se pokoušel být neutrální a slíbil „nikdy nejednat proti zájmům Německé Říše“.

 

Joseph S. Brock