40. výročí úmrtí Jana Antonína Bati je výzvou pro každého z nás

 

23. srpna 2005 uplynulo 40 let od skonu Jana Antonína Bati, nástupce a fakticky jediného pokračovatele odkazu zakladatele Baťovy světové organizace Tomáše Bati staršího. Od roku 1932, kdy se Jan Baťa ve složitém období světové hospodářské krize z podnětu svého bratra Tomáše stal majitelem podniku formou koupě veškerých jeho akcií, dokázal za pouhých sedm let zmnohonásobit počet zaměstnanců a 30. léta napsala nejslavnější kapitolu rozmachu zlínského koncernu. Právě tehdy rostly jeho zahraniční pobočky jako houby po dešti (viz například kniha Za obchodem kolem světa, Zlín 1938)

Od roku 1939 působil Jan v emigraci nejprve v USA a pak v Brazílii, kde začal realizovat své již před válkou formulované a postupně precizně propracované myšlenky na kolonizaci panenských oblastí planety, jež ve své konečné podobě měly za rozsáhlé mezinárodní spolupráce uchránit desítky miliónů lidí od pádu do marasmu sociálních sítí poválečného světa (Estudos sobre a Migração, Batatuba 1951) a svého času nadchly například Svatého Otce Pia XII.

Nenáviděn americkou a britskou konkurencí za jeho efektivitu, ziskovost a rostoucí podíl na světovém trhu, komunisty (jejichž „stachanovské hnutí“ bylo na hlavu postavenou snahou napodobit a přisvojit si Baťův pracovní systém) za jeho péči o blaho zaměstnanců (spolupracovníků) a presidentem Benešem za jeho razantní kritiku Mnichova byl Jan Baťa ve spolupráci těchto svých odpůrců postupně opředen sítí finančních restrikcí a šikan, odvíjejících se od zápisu do spojeneckých „černých listin“. Byl to tehdy přímo diplomatický koncert.

Přesto tento muž se svými spolupracovníky dokázal od 40. do počátku 60. let část svých záměrů naplnit. Uskutečnil několik velkolepých projektů zemědělsko-průmyslové kolonizace rozlehlých oblastí na jihu Brazílie a v kolonizačních jádrech postupně nabídl novou životní perspektivu desítkám tisíc osadníků. A to všechno se zmrazenými konty a bez jediného haléře veřejných financí. Za svou činnost, v níž spatřoval významný prostředek k zabránění příštím válkám, byl v padesátých letech právem navržen na Nobelovu cenu za mír.

Janovi nepřátelé nezaháleli. Jako bílí koně jim posloužili vdova Marie a syn Tomáš pozůstalí po zakladateli firmy Tomáši Baťovi, kteří po půldruhé desítce let, když vycítili příznivý souběh okolností, popřeli platnost a dokonce existenci poslední vůle Tomáše Bati staršího a začali se s Janem soudit o majetek. Snad si ani neuvědomovali, komu všemu tím vlastně slouží. Soudy většinou vyhrávali, protože Československo ochotně zadržovalo listinné důkazy jednoznačně svědčící v Janův prospěch. V nejlepší shodě si komunisté s kapitalisty firmu rozdělili. Na Východě byl Baťa zkonfiskován bez náhrady, protože Jan byl účelově nařčen a odsouzen za kolaboraci (ačkoli celou dobu války strávil v zámoří zcela odříznut od okupovaného Zlína), zatímco na Západě byl přeměněn na standardní obchodní firmu, která pokojně vyklidila pozice a zřekla se batismu.

Tak bylo jméno Jana Antonína Bati vymazáno z ekonomické mapy světa a dokonce i z dějin Československé republiky. Pokud bylo někdy nutno jej zmínit, byl označován za neschopného hospodáře a dokonce div ne psychopata nebo magalomana, popřípadě za korouhvičku na vývěsním štítu firmy, vedené výhradně a jemu navzdory svými vynikajícími řediteli. Tyto metody znevažování známe dobře z dob vlády „vědeckého socialismu“. S tím neumím seriózně polemizovat, proto odkazuji na Tomáše Baťu ml. (např. kniha „Švec pro celý svět“), ředitele zlínského archivu Dr. Zdeňka Pokludu nebo na bolševické znalce dějin. Oni to vysvětlí. Ale i kdyby byl Jan Baťa osobou zcela bezcharakterní či nekompetentní, jak oni tvrdí, zůstává zde holá skutečnost, že se k němu naše země zachovala hanebně a tuto skvrnu na svém štítě (a každého z nás) může ČÁSTEČNĚ smýt jedině zrušením onoho neuvěřitelného rozsudku z roku 1947. Bez ohledu na to, že rozsudky mimořádného poválečného soudnictví byly koncipovány příslušným dekretem jako velmi obtížně opravitelné a že přesahují onu imaginární hranici 25. února 1948, stanovenou podobně účelově, protože základy příštích nespravedlností byly založeny v roce 1945 již při přípravě tzv. Košického vládního programu a při návratu presidenta Edvarda Beneše z Londýna do Prahy oklikou přes Moskvu. Dovoluji si tvrdit, že to by měl být problém českého státu a nikoli poškozené strany. To je krystalicky jednoduchá logika.

Význam Jana Bati je bagatelizován dodnes, protože si to zřejmě žádá „státní zájem“ České republiky, resp. jejích představitelů, kteří raději pořádají na Pražském hradě bombastické oslavy narozenin člověka, který se v Československu stihl sotva vyučit, aby se posléze z majetkových pohnutek zachoval popsaným způsobem.

První pokus o soudní očištění Jana Bati formou stížnosti pro porušení zákona ze strany pozůstalých dcer byl roku 1994 z „procesních důvodů“ smeten ze stolu tehdejším předsedou Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Otakarem Motejlem. Co kdyby si rodina vzpomněla na to, že by měla být za všechna protrpěná bezpráví odškodněna? K tomu krátce z jednoho z mnoha dopisů dnes 80-leté Janovy dcery Edity (doslovná citace):

„Můžeme i porozumět ekonomickým otázkám, ale naše nejdůležitější přání bylo od začátku rehabilitace čestného jména našeho otce, ale zdá se, že to nikoho neobtěžuje. Nevděk lidí a národa volá do nebe. Ovšem, kdo by si vzpomínal na člověka zesnulého před čtyřiceti lety. I přes všechny zásluhy, které slouží národu do dnešního dne. Je možné, že city spravedlnosti a dokonce vlastenectví byly úplně vykořeněny ze srdcí našeho lidu? Ponechám zde moji otázku. Odpusťte, že jsem zde vyjádřila moje rozhořčení, které mne pomalu dusí...“

Co ještě k tomu dodat? Snad jen tolik, že blížící se obnovený proces přinese mnohá překvapení. Mnozí se budou snažit mu zabránit, ale NAHLAS PROJEVENÉ veřejné mínění může průchodu spravedlnosti napomoci rozhodujícím způsobem.

 

Marek Belza, srpen 2005